ŠVÝCARSKÁ OPEVNĚNÍ

 

V souvislosti s dokončením strategicky důležitého železničního tunelu pod Gotthardským průsmykem započala na území Švýcarska první fáze výstavby moderního opevnění za masivního použití pancéřových prvků. Na severní i jižní hranici navíc v této době vznikly dva velké státní celky - Italské království a Německá říše, které již od samého počátku pošilhávaly po okolních zemích. Ze strany Italského království se jednalo především o rozsáhlá území patřící Rakousko-Uhersku, jisté obavy však panovaly také ve Švýcarsku.

Fort Galenhütten

 

Hlavním dodavatelem pancéřových prvků byla společnost Gruson (později pohlcená společností Krupp). V omezené míře do Švýcarska však dodávaly také například Vítkovické železárny (kasematy do Fortu Airolo). Výstavba pancéřových fortů se soustředila do prostoru Gotthardského průsmyku a blízkého okolí:

Ve druhé fázi dochází ke změně koncepce výstavby pevnostních objektů. Hlavní dělostřelecká výzbroj se začíná stěhovat do kavernových postavení určených pro boční palbu. Dna údolí jsou chráněna pomocí pěchotních opěrných bodů a monoblokových objektů s kruhovou obranou. Jedná se o poměrně progresivní stavby, budované ještě v období před 1. světovou válkou. Výstavba se soustředí především do prostoru Bellinzony, Simplonského průsmyku, St-Maurice a opět do okolí Gotthardského průsmyku, kde tyto objekty zesilovaly stávající obranu.

V průběhu 1. světové války bylo intenzivně budováno zesílené polní opevnění přímo na hranicích západně od Rýna. Zesilováno bylo nejprve pomocí dřevěných blokhasů, později pomocí polopermanentních opěrných bodů a pozic pro dělostřelectvo. V této fázi již bylo opevnění budováno také na strategických místech ve vnitrozemí. Jednalo se například o:

  • Hauensteinské opevnění (Fortifikation Hauenstein)
  • Murtenské opevnění (Fortifikation Murten)
  • Bellinzonské opevnění (Fortifikation Bellinzona - zesílení dříve vybudovaného opevnění)
  • opevnění v průsmycích na hranicích s Itálií (např. Umbrailpass, San-Jorio-Pass apod.)

Otevřené palebné postavení z období 1. světové války na planině Gütsch

 

V souvislosti se zkušenostmi z 1. světové války došlo po roce 1918 k zastavení veškeré pevnostní výstavby a dokonce k uzavření Kanceláře pro pevnostní výstavbu (Büro für Fefestigungsbauten). Ta byla obnovena až těsně před vypuknutím 2. světové války, i když přípravná fáze probíhala již od poloviny 30. let.

Nejprve započala výstavba velkého množství menších bojových objektů podél Rýna na hranicích s Německem a také na hranicích s Francií. Vybudováno zde bylo také několik dělostřeleckých tvrzí, jako například:

  • Reuenthal
  • Ebersberg
  • Heldsberg
  • Geissberg

Hlouběji v týlu byla budována další záchytná postavení, jejich síla však již byla o poznání menší. Průběh částečně kopíroval také starší opevnění z období 1. světové války (Hauenstein, Murten).

Intenzivní výstavba opevnění se následně po přehodnocení koncepce soustředila především ve třech nejdůležitějších pevnostních oblastech - Gotthard, Saint-Maurice a Sargans, které kryly strategicky důležitá údolí s významnými komunikacemi. Zde byly budovány nejsilněji vyzbrojené dělostřelecké tvrze. Pouze do těchto prostorů směřovaly dodávky moderních dělostřeleckých otočných věží pro kanóny ráže 105mm. Intenzivní výstavba však probíhala také na dalších liniích ve vnitrozemí. V souvislosti s vývojem 2. světové války bylo rezignováno na plošnou obranu celého území Švýcarska a hlavní stavební úsilí se přesunulo do tzv. Švýcarského reduitu, který se nacházel v jižní části země a zahrnoval tak všechny tři výše jmenované pevnostní oblasti.

S postupujícím válečným konfliktem, kdy začínalo být čím dál tím více jasné, že nedojde k obsazení celého Švýcarska a především po vylodění spojenců v Normandii v roce 1944 došlo opět k přesunu armády i stavebního úsilí zpět na severní hranice s Francií a Německem tak, aby bylo eliminováno riziko využití zdejšího území k válečným operacím znesvářených stran.

Pevnostní výstavba neustala ani s koncem 2. světové války. Ve větším měřítku probíhala až do 50. let včetně vývoje moderních pancéřových prvků pro dělostřelectvo a minomety. Dokončovány však byly především rozsáhlé dělostřelecké tvrze, jejichž výstavba započala již v průběhu války, případně byly tyto stavby dále rozšiřovány a docházelo k osazování modernějších zbraňových systémů.

Strojovna dělostřelecké tvrze Sasso Pigna

 

V omezené míře pokračovala výstavba nových objektů až do konce 90. let. V této souvislosti lze zmínit masivní výstavbu pevnostních dělostřeleckých baterií Bison probíhající téměř po celém Švýcarsku v 90. letech, do stejné kategorie lze zařadit také objekty pro pevností minomety, jejichž větší část patrně stále zůstává v aktivní službě.

Po roce 2000 došlo k rozsáhlému vyřazování pevnostních objektů a rušení pevnostních jednotek. Zároveň byly odstraňovány tisíce destrukčních zařízení rozmístěných na komunikacích po celém Švýcarsku. Udává se, že z celkem cca 22.000 pevnostních objektů zůstává aktivně využívání přibližně 8.000.

Všechny opuštěné objekty jsou uzamčené, u některých z nich ovšem probíhá pravidelná obnova maskování. Řada z nich byla převedena do soukromých rukou, po celém Švýcarsku se nachází poměrně velký počet pevnostních muzeí. Jediným problémem je velmi omezená otevírací doba většiny z nich.

 

 

 

HOME  ]