Versailleská smlouva v roce 1920 stanovila, že existující systém opevnění na hranicích s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemím (a v prostoru padesáti kilometrů na východ od Rýna) má být odzbrojen a zbourán. Toto ustanovení se týkalo také určitých lokalit podél pobřeží Baltického moře. Situace na východě německa byla o něco příznivější. Bylo rozhodnuto, že existující fortifikace mají být zachovány ve stavu k roku 1918. Toto ujednání bylo ovšem koncipováno tak nešťastným způsobem, že hned v následujících letech začaly být vedeny debaty o tom, zda toto ujednání prakticky nedovoluje bourat původní opevnění a místo něj stavět nové modernější objekty s daleko větší bojovou hodnotou. Ať již tento závěr byl správný nebo ne, začaly již na podzim roku 1921 vznikat první poválečné projekty především úkrytů pro jednu nebo dvě výpadové jednotky. Jednalo se o železobetonové objekty se stěnami o síle jeden až jeden a půl metru (strop 0,8 metru). Podstatná část projekční činosti až do roku 1935 se ovšem odehrávala především v mnoha kancelářích, které byly šikovně zastrčeny v hierarchii Reichswehru. Jelikož výstavba na západě byla takřka vyloučena, obrátila se pozornost na opevnění proti případnému útoku z prostoru Polska. Nutné je však podotknout, že se od samotného začátku nejednalo o opevnění obranné, ale spíše se mělo předejít nevýhodám plynoucím z války na dvou frontách - tzn. pokud by byla vedena pozemní válka s Francii, bylo by velmi pravděpodobné, že její spojenci (tedy např. Polsko nebo Československo) dostojí svým smluvním závazkům a zaútočí na Německo. Jako nejpravděpodobnější cíl počátečního útoku se po analýze taktických předpokladů jevil výpad do prostoru Východního Pruska, Pomořan a do Slezska. Zatímco Slezsko zůstalo "takřka" na pokraji zájmu a bylo opevňováno jenom velmi pozvolna, v Pomořanech a ve Východním Prusku byly vyprojektovány rozsáhlé obranné linie stálých opevnění. Posledním pevnostním systémem se stalo postavení mezi řekami Odrou a Wartou (Oder-Warthe Bogen), které společně s opevněním v Pomořanech (Pommernstellung), mělo tvořit předmostí Odry. Důvod byl zcela evidentní. Pokud by došlo k nečekanému vpádů do Pomořan a do prostoru mezi Odrou a Wartou, bylo by velmi pravděpodobné, že frontu by se podařilo stabilizovat až na čáře Nysa - Odra a to teprve po zničení všech mostů. To bylo nevýhodné hned ze dvou důvodů. Jednak by došlo ke ztrátě důležité dopravní tepny, jakou Odra bezesporu je a protiútok přes tak širokou řeku by byl velmi obtížný. Proto bylo nanejvýš důležité udržet pokud možno velké předmostí. A tak již v letech 1920 - 1923 došlo k modernizace pevnostního prstence Kostrzyna, v roce 1926 vznikla linie překážek od Kostrzyna k Frankfurtu nad Odrou (tzv. Oder-Brückenkopfstellung) a nakonec v letech 1934 - 1935 opevnění na čáře Nisczhlitz - Obra ( tzv. Nischlitz-Obralinie), které bylo v následujících letech rozšířeno na nejsilnější opevněné postavení proti Polsku (tzv. Oder-Warthe Bogen). Stejnou úlohu v Pomořanech sehrálo tzv. Pommernstellung, i když nikdy nedosáhlo takové síly jako jeho jižní soused.

V roce 1925 se udála jedna zásadní změna, díky které se mohlo přejít od rýsovacích prken do terénu a začít s výstavbou prvních objektů. Do tohoto roku měla v každém "větším" městě pobočku Mezinárodní kontrolní komise, která dohlížela na dodržování ustanovení Versailleské smlouvy. Ovšem všechny tyto expozitury byly zrušeny a zůstala pouze jediná a to v Berlíně. A tak ještě v prosinci roku 1925 byly vydány ženijní instrukce pro stavbu nových typů železobetonových objektů pro kulomet Maxim 08. Zároveň vznikly tři nové koncepce opevňování. První z nich vycházela z předpokladu modernizace starých fortů, která se týkala například Královce nebo Kostrzyna. Hlavním úkolem bylo zesílit hloubku obrany a zajistit větší protipěchotní a protitankové zátarasy. Druhou koncepcí byl systém uzlové obrany, jehož úkolem bylo uzavřít důležité komunikace a železniční uzly tak, aby došlo ke zpomalení postupujících vojsk a to výstavbou malých železobetonových objektů a připraveným polním opevněním. Třetí koncepcí byla výstavba opevněných rajonů s velkým počtem silných objektů, které budou disponovat krytím křídel proti obejití. A tak se v roce 1926 rozbíhá výstavba v okolí  Kostrzyna a Glogowa (v obou případech nová opevněná linie, v případě Glogowa pouze několik kilometrů vzdálená od Polska). Stavební práce se ovšem nepodařilo utajit. A tak je už velmi záhy výstavba odhalena Mezinárodní kontrolní komisí. Do Paříže je svolána konference k tomuto tématu, která rozhodla, že zákaz výstavby platí pro celé Východní Prusko s výjimkou tzv. Heilsbergského trojuhelníku (později zde vznikne mohutné opevnění - Heilsberger Dreieck). Výstavba je zakázána také na celém území na východ od Odry a v případě Pomořan platí 50 kilometrů široké pásmo od hranic s Polskem a od mořského pobřeží. Tímto ujednáním byla defakto zakázána jakákoliv výstavba v tomto prostoru. Z již postavených přibližně 90 objektů bylo nařízeno zhruba třetinu zbourat. Na druhou stranu bylo povoleno modernizovat již existující opevnění a to i v zakázaných zónách a navíc byly určeny i prostory, ve kterých může Německo provádět pevnostní výstavbu. V případě Oderstellung šlo tedy pouze o posunutí pevnostní linie z pravého na levý břeh.

V roce 1931 vznikají nové projekty objektů pro těžké kulomety v pancéřových deskách o síle 8 cm. Do užívání jsou zavedeny také tzv. pancéřové kasematy se sílou pancíře 10 cm. K zalafetování sloužily kulomety Maxim 08, Maxim 13 a Maxim 15.  V prostoru  Oderstellung bylo do té doby  postaveno okolo 80 malých železobetonových objektů (bojových i úkrytů) s maximálně dvěma místnostmi. Stavěny byly především v blízkosti železničních a silničních mostů, brodů a přívozů.

Rok 1933 probíhá ve znamení velkých změn v celém Německu. K moci se dostává Adolf Hitler, který se nijak netají svým postojem k Versailleské smlouvě. V rámci jeho opatření na zamezení nezaměstnanosti vzniká množství pracovních oddílů (FAD), které jsou ve velkém nasazovány na budování zátarasů a na výkopové práce. V srpnu 1933 jsou vydány směrnice na stavbu nových tříd objektů v odolnostech A až D s předepsanými tloušťkami stěn a stropů. Zároveň dochází k první standardizaci pancéřových desek, dveří, výšky místností, chodeb atd. Na řadu přichází také první použití pancéřových kopulí s jednou až šesti střílnami (na Oderstellung byla používána výhradně polokopule 3aP7) . V následujících letech je konečně přistoupeno k opevňování celé délky Odry v prostoru Wroclaw - Krosno.  První linie objektů je stavěna přímo na kraji řeky, případně je "vestavěna" do protipovodňového valu. Na nejohroženějších místech je navíc budována druhá linie ve vzdálenosti 500 - 1500 metrů, kde těžiště obrany spočívá na objektech určených pro přímou palbu 1 - 2 těžkých kulometů. Oproti malým objektů, budovaným v první linii, zde osádka nalezla daleko více komfortu, často byla součástí objektu i ubikace pro polní jednotky působící v bezprostředním okolí. Kromě průzorů v pancéřových deskách, mohly pozorování zajišťovat také periskopy v pancéřových deskách, umístěných na stropnicích objektů,  a později především pozorovací zvon 9P7. V případě Oderstellung hrají důležitou úlohu také pasivní úkryty pro 1 - 2 výpadové jednotky. Na exponovaných místech mohly také úkryty disponovat pozorovacím zvonem, případně periskopem v pancéřové desce.  Po celou dobu bylo také budováno polní opevnění, které především v méně přístupných oblastech tvořilo páteř obrany. 

Nutno podotknout, že výstavba Oderstellung se nikdy netěšila přílišné pozornosti, a tak se výstavba objektů oproti jiným liniím poněkud vlekla. I tak se však podařilo v tomto prostoru dokončit okolo 650. objektů různých typů, odolností a účelu.  Jelikož se navíc jedná o opevněnou linii, která je položena nejblíž České republice (s výjimkou opevnění v Horním Slezsku), rozhodně alespoň některé její části stojí  za návštěvu. Po "nejzajímavějších" místech, které se mi podařilo navštívit, vás provedou následující stránky.