TYPOLOGIE

Pevnostní výstavba Rakousko-Uherska byla výrazně limitována především chronickým nedostatkem finančních prostředků. Tento fakt se podepsal také na "úspornosti" řešení budovaných fortů. Paradoxně to sebou přinášelo také řadu netradičních řešení, která se však ukázala jako velmi účelná. Oproti jiným zemím se tak v bojových objektech nachází velké množství pancéřových kasemat pro dělostřelectvo. Velmi pokrokové bylo také nasazení těžkých kulometů v pancéřových kopulích a kasematách nejmodernějších objektů.

1. První generace pancéřových fortů

První pancéřové forty vybudované na hranicích s Itálií, v Krakově a na Balkáně byly vyzbrojeny pancéřovými prvky, které dodala německá společnost Gruson se sídlem v Magdeburgu a částečně také pancéřovými prvky z produkce Vítkovických železáren. Individuální řešení staveb odpovídalo potřebám obrany konkrétních lokalit. Zástupcem těchto staveb jsou například forty Hensel, Gorazda (Kotor), nebo Skala (Krakow). Jednalo se o stavby provedené z kamene, které pouze na některých místech byly zesíleny pomocí prostého betonu. Označovány jsou jako tzv. věžové forty (Thurmfort) Obklopoval je hluboký příkop, který byl vyzděn na obou stranách. Jeho obranu zajišťovalo několik kaponiér umístěných na eskarpové straně, které byly vyzbrojeny pouze ručními zbraněmi.

Veškerá infrastruktura fortu byla umístěna v šíjových kasárnách, kde se obvykle v nejnižším patře nacházely sklady munice, ubikace a vstupy do poteren vedoucích ke kaponiérám. V prvním patře dále následovaly další ubikace a případně také prostory pro dělostřeleckou výzbroj, která mohla být umístěna buď v pancéřových kasematách (Gruson nebo Vítkovice), které působily svojí palbou přímo proti nepříteli, nebo v obyčejných kamenných střílnách působících do směrů, kde se nepředpokládalo nepřátelské dělostřelecké ostřelování. V nejvyšším patře se nacházelo zázemí litinových kopulí Gruson a výstupy na stropnici fortu, kde se nacházely střelecké parapety pěchoty.

Do tohoto období spadá také například výstavba Baterrie Skaljari jižně od Kotoru. Jejím hlavním cílem bylo vést přímou palbu na nově vybudovanou silnici Kotor - Cetinje, která se nacházela na opačné straně údolí. dělostřelecká baterie měla výzbroj umístěnou v pancéřových kasematách, které ještě pocházely z Vítkovických železáren. Blízkou obranu zajišťovaly střílny pro ruční zbraně. Jednalo se obvykle o jednopatrovou budovu, posádce bylo k dispozici pouze minimální zázemí. Další podobné stavby je možné nalézt také na hranicích s Itálii (např. Predil).

2. Uzávěrové (horské) forty

Přímým nástupcem byly uzávěrové/horské forty budované především na hranicích s Itálií. Dodavatelem výzbroje již byla Škoda Plzeň. Hlavní výzbroj tvořily především moždíře ráže 15cm umístěné v pancéřových otočných kopulích M.80 a kanóny ráže 12cm v pancéřových kasematách pro přímou palbou. Pozorování obvykle zajišťovala dvojice otočných kopulí. Jednalo se o kompaktní, obvykle třípatrové stavby, budované z kamene a prostého betonu. Blízkou obranu stále zajišťovaly kaponiéry se střílnami pro ruční zbraně.

Ochranný příkop již nebyl budován tak mohutný jako v případě starších staveb, ochrana byla zesilována pomocí pásů protipěchotních překážek. V jedné stavbě se v přízemí nacházely muniční sklady a ubikace, v první patře dále pancéřové kasematy a zbytek podpůrné infrastruktury (ubikace, pekárna, sociální zázemí) a vstup do patra posledního, které již obsahovalo pouze vstupy do jednotlivých pancéřových kopulí dělostřeleckých, pozorovacích a případně také východ na stropnici fortu. Takto vybudovaný fort obvykle blokoval důležitý průsmyk nebo horskou komunikaci.

Velmi dobře zachovalým příkladem stavby vybudované po vzoru horských fortů stavěných na hranicích s Itálií je Fort Vermač, který se nachází nedaleko Kotoru. Vybudován byl v letech 1894-1897 s následnou rekonstrukcí v letech 1906-1907. Ta spočívala především v zesílení dělostřeleckých baterií na obou stranách fortu betonem (viz foto výše) a také v zesílení okolí otočných kopulí M.80 betonem a stropů v interiéru pomocí ocelových nosníků. V rámci rekonstrukce také došlo k dalším menším stavebním úpravám a pravděpodobně k osazení pancéřového pozorovacího stanoviště typu BF. Samotné kopule byly také přezbrojeny na houfnice M.05 ráže 10cm.

Již v této době bylo základní dělení typů fortů na objekty pro vedení dalekých paleb (Fernkampfwerke) a pro blízkou obranu (Nahkampfwerke). Druhé jmenované disponovaly pouze výzbrojí pro blízkou obranu, nejtěžším kalibrem byly moždíře ráže 15cm v kopulích M.80, disponující pouze omezených dostřelem okolo 3,5km. Objekty pro vedení dalekých paleb měly v kopulích a pancéřových kasematách umístěny houfnice s dostřelem okolo osmi kilometrů.

3. Modernizace starších fortů
 

Pancéřové forty v pevnostech Krakov a Přemyšl často vznikaly modernizací starších staveb s hlavní výzbrojí umístěnou na valech. Často však mohla být tako přestavba "totální" a vznikaly tak zcela nové objekty. Stavebním materiálem byl beton, kámen a cihly. I zde je možné nalézt jistou podobnost s výše popsanými horskými forty. Hlavní výzbroj byla obvykle soustředěna do kopulí umístěných na stropnici šíjových kasáren. Často však byly ponechány také otevřené dělostřelecké baterie a střelecké parapety pro pěchotu. Větší pozornost však zde byla věnována blízké obraně, která si nevystačila pouze se střílnami pro ruční zbraně. Zachován zde byl mohutný obvodový příkop s vyzděnou kontreskarpou. Jeho obrana se postupem času přesunula do kontreskarpových kaponiér, které disponovaly střílnami (často s pancéřovými deskami) pro dělostřelectvo a později také těžké kulomety.

Pozorování zajišťovaly pancéřové otočné kopule, které byly obvykle po dvojicích umísťovány do boků šíjových kasáren. Hlavní výzbroj se nacházela v kopulích M.80, M.94, M.99 a výjimečně v moderních výsuvných M.02. Často docházelo k jejich kombinování v rámci jednoho fortu. V případech, kdy nebylo vhodné dodatečně v rámci modernizace vestavět pancéřové kopule do stropnice šíjových kasáren, byly budované na valech samostatné betonové objekty, obvykle určené pro dvojici kopulí. Pouze v případě modernizací probíhajících těsně před vypuknutím války se zdejších fortů dostaly také pancéřové kopule pro těžké kulomety.

Místo dělostřelectva umístěného v pancéřových kasematách určených pro přímou palbu, používaného v případě horských fortů se zde tato výzbroj ve střílnách pod betonem uplatnila především v dělostřeleckých traditorech. Ty byly budovány v blízkosti šíjových kasáren, případně byly přímo jejich součástí a svojí boční palbou byly schopné postřelovat mezilehlé prostory mezi jednotlivými forty.

Podle výše popsaných zásad byly budovány v pevnostech Krakov a Přemyšl také úplně nové forty. Jejich podoba se tak lišila od staveb budovaných na hranicích s Itálií a na Balkáně. Hlavní členění bylo na hlavní bojové objekty pro vedení dalekých paleb a mezilehlé objekty (Zwischenwerk) zahušťující obranný prstenec určené pro blízkou obranu (podle podobných zásad byly stavěny objekty pevnostních prstenců také například v Belgii nebo Rumunsku).

4. Pancéřové forty
 

Necelých deset let před vypuknutím 1. světové války započíná další etapa ve výstavbě pancéřových fortů. Budovány jsou primárně z prostého betonu zesíleného na stropech pomocí profilů. Dochází k pozvolnému oddělení jednotlivých funkcí v rámci fortu. Kasárenská budova, obvykle dvoupatrová již nemá na stropnici umístěnou hlavní výzbroj. Samotná dělostřelecká baterie je však stále umístěna v její blízkosti, obvykle je přímo napojena poternou na hlavní kasárenské schodiště. Baterie je tak v podstatě přistavěna ke kasárenské budově pod určitým úhlem. Hlavní poterna pak vede do detašovaných objektů, které mohou sloužit jako úkryty pro pěchotu bojující v případě ohrožení na valech, nebo později spíše do detašovaných objektů s protipěchotní výzbrojí (těžké kulomety, kanóny) které postřelovaly obvodový příkop, případně přímou palbou bezprostřední okolí pevnosti. Obvodový příkop totiž postupně začíná ze sestavy fortů mizet, případně je umístěn pouze na části obvodu. Místo něj jsou použity deset metrů široké protipěchotní překážky. Také zde jsou v některých případech použity dělostřelecké traditory pro boční palbu dělostřelectva, často umístěné na boku kasárenského traktu, nebo v jeho místnosti. Hlavní výzbroj je umístěna v otočných kopulích M.99, M.02, M.06 a jejich pozdějších variantách.

U posledních představitelů této stavební fáze je již patrný přechod k rozprostřeným pevnostem budovaným na začátku válečného konfliktu. Obrana obvodové překážky je svěřována řadě rozprostřených pěchotních objektů, často s kulometnou výzbrojí v pancéřových deskách a kopulích, které jsou podzemní galerií napojeny na zbytek fortu.

5. Moderní rozprostřené pancéřové forty
 

Nejmodernější rakousko-uherské stavby byly projektovány a budovány těsně před začátkem 1. Světové války a také částečně v jejím průběhu výhradně na hranicích s Itálií. Nejmodernější forty na hranicích s Černou horou (Strač, Dvrsnik) představují jakýsi mezistupeň mezi nejmodernějšími rozprostřenými pancéřovými forty a výše popsanou variantou, ke které spíš patří.

Jako názorná ukázka moderních rozprostřených pancéřových fortů je uváděn mezilehlý objekt Sommo (Zwischenwerk Sommo/Forte Sommo Alto). S výstavbou bylo započato v roce 1910 s rozpočetem necelého 1 milionu Korun. K bojovému nasazení byl připraven o tři roky později. Hlavní výzbroj tvořily kopule TH M.9 pro houfnice ráže 10cm umístěné na stranách kasárenského traktu. Uprostřed něj byla osazena otočná kopule pro těžký kulomet a pozorování, která zároveň řídila dělostřeleckou palbu. Dvě poterny vedly k detašovaným objektům, ve kterých byla hlavní výzbroj umístěna v kopulích pro těžké kulomety (v sólo podobě i pro dvojici) a v pancéřových deskách. Jejich hlavním úkolem byla blízká obrana. K tomu sloužily také výkonné světlomety umístěné v opancéřovaných stanovištích. Zároveň z jedné z poteren vedl výstup do pěchotního postavení se střeleckými parapety. Dodatečně byla v roce 1915 vyražena třetí poterna, která vedla k zásobovací silnici v týlu postavení.

6. Pěchotní opěrné body

Již dlouho před vypuknutím války byly na nejohroženějších úsecích budovány pěchotní opěrné body. Často se jednalo o polní opevnění zesílené pomocí kamene. Obráncům bylo k dispozici několik pěchotních úkrytů, často se jednalo pouze o 1-2 stavby. Pouze ve výjimečných případech byla k dispozici také pozorovací kopule.

Jako jistou zvláštnost lze uvést Fort Traste (Kotoru), který byl postaven nedaleko dříve vybudovaného pěchotního postavení Grabovač. Pro zvýšení komfortu jeho obránců bylo toto postavení propojeno poternou s fortem a zároveň byla vytvořena společná obvodová protipěchotní překážka, která kromě fortu a pěchotního postavení chránila také zásobník na vodu, který se nacházel mezi zmíněnými stavbami.

7. Opevněná kasárna a strážnice

Pro ochranu železnic a důležitých komunikací byly budovány po celé monarchii typizované strážnice. Na řadu z nich je možné narazit v blízkosti železničních mostů v Polsku a na Ukrajině. Jedna strážnice se zachovala v dobrém stavu ve Slovinsku v Mostu na Soči. Na Balkáně byla řada strážnic a opevněných kasáren budována v Mostaru, Sarajevu, Bileče, Trebinje a v okolí Kotorského zálivu. Hlavní výzbroj tvořily ruční zbraně, později těžké kulomety a horské kanóny v kamenných střílnách za pancéřovou zástěnou.

Odolnost byla projektována pouze proti nenadálým přepadům slabých jednotek. Maximálně se uvažovala o odolnosti proti horským kanónům. V řadě případů tak stavby připomínaly spíše středověké hrady, a to nejen díky často používaným ozdobným prvkům, jako například cimbuří. U slabších opěrných bodů, který i tak byly označovány jako pevnosti (Festung), například Bileča, nebo Trebinje, tvořily tyto stavby jejich obranný prstenec, který byl dále zesilován pomocí polního opevnění a otevřených dělostřeleckých baterií. Strážnice často nesly originální označení Wachhaus nebo Kula (na Balkánu).

8. Kulometné objekty

V rámci vnitřní obrany pevnosti Trebinje byla vybudována nebo modernizována řada objektů, které byly určeny k dělostřelecké a kulometné palbě. Za nejzajímavější lze označit kulometný blokhaus, který byl postaven z prostého betonu kvůli strmému terénu ve dvou výškových úrovních. Hlavní výzbroj tvořily čtyři těžké kulomety. Dva byly umístěné v pancéřových deskách po jednom a určené k boční palbě. Zbylé dva byly umístěné v jedné desce a určeny k přímé palbě. Objekt disponoval dvěma vchody. Kruhovou obranu zajišťovalo několik dalších střílen vytvarovaných v betonu a opatřených pancéřovým plátem. Plán výstavby který byl schválen pro Balkán těsně před vypuknutím války počítal se stavbou většího množství podobných objektů. Otázkou zůstává, kolik se jich do vypuknutí války podařilo realizovat.

[  HOME  ]