[  Výstavba  ] [  Výzbroj  ] [  Typologie  ] [  Odkazy  ]
 

Fort Valmorbia

 

Jižně od moderního pevnostního uzávěru Folgaria - Lavarone byla plánována následná výstavba dalších pancéřových fortů. Na přístupu k Roveretu ze směru Passo Pian delle Fugazze tak bylo započato s výstavbou uzávěru pod názvem Etsch-Arsa Sperre. Mělo zde být vybudováno celkem šest objektů, přičemž pozornost byla nejprve upřena k zablokování samotné silnice, teprve později se měla výstavba rozšířit také na okolní obtížně přístupné hřebeny včetně Pasubia, kde později uvázla v průběhu 1. světové války fronta na dlouhé měsíce.

Projekt samotného fortu Valmorbia se několikrát změnil a započetí jeho výstavby doprovázela řada průtahů. Jistá tak byla pouze jeho poloha. Vybrán byl skalní výběžek mezi obcemi Valmorbia a Pozzachio s nadmořskou výškou 911 m.n.m.. Nacházel se tak více než 400 metrů nad samotnou silnicí.

Po řadě změn v projektu bylo rozhodnuto, že naprostá většina hlavní výzbroje bude umístěna v kavernových postaveních po obvodu skalního masivu. Z týlu došlo k odtěžení podloží a byla zde vybetonována kaponiéra, která postřelovala vzniklý příkop (další střílny byly vyraženy v mostu přes příkop, po kterém je přístupný samotný povrch fortu). Přímo ze samotného příkopu se několika vchody vstupovalo do podzemního systému. Na boku byla k dispozici střílna pro postřelování přístupové komunikace. Na stropnici měly být umístěny dvě houfnice ráže 15cm v otočných pancéřových kopulích Škoda M.14 - jednalo se o nejmodernější vyprodukovanou výzbroj před vypuknutím války a pancéřová pozorovací kopule. Kromě toho měly být v kasematách umístěny čtyři kusy houfnice ráže 10cm M.12 (jiné zdroje uvádějí šest kanónů ráže 8cm s minimální střílnou) a pravděpodobně 12 těžkých kulometů.

Infomace o stavu, ve kterém se fort nacházel v době vypuknutí války se poněkud liší, instalována údajně měla být jedna pozorovací kopule (pravděpodobně spíše byla připravena k instalaci), na staveništi byly dále připraveny minimálně předpancíře obou kopulí pro hlavní výzbroj. Není však jasné zda se jednalo o model M.14, nebo M.09 v zesílené verzi s houfnicí ráže 100mm. Na straně fortu byla vybudována ve skalním zářezu mírová kasárna.

Po vypuknutí války byl nespotřebovaný materiál evakuován do týlů a po krátkodobém provizorním obsazení došlo k vyklizení podzemí a stažení polních jednotek blíže k Roveretu. Do italských rukou se tak dostal bez boje. Znovu obsazen byl v rámci jarní ofenzivy v roce 1916 a po neúspěšném pokusu o přepad provedený italskými jednotkami na konci června 1916, kdy se jim podařilo obsadit část areálu, již do konce války zůstal v rakousko-uherských rukou.

Patrně až v této době došlo k ražbě dalších podzemních chodeb, které umožňovaly bezproblémové zásobování fortu z přístupové silnice (chodba zde ústí v jednom z tunelů). V rámci stavby bylo dodatečně vyraženo také několik střílen pro dělostřelectvo a pozorování.

Fort byl po dlouhou dobu opuštěn a volně přístupný. Před několika lety se rozběhla rekonstrukce celého prostoru a postupně nabrala výrazný skluz. Přístupová silnice vytesaná do téměř kolmé stěny získala ochranné sítě proti padajícímu kamení (opravdu padá), postavena byla budova pro návštěvníky, zrekonstruováno bylo podzemí a do ohromného otvoru pro osazení pancéřových kopulí byla vestavěna velká vyhlídková plošina. Interiér je tak v současné době přístupný pouze v rámci organizovaných prohlídek, které ve zkušebním provozu započaly až na podzim 2014. Povrch je volně přístupný i nadále.

 

Na protější straně průsmyku vybudovala Itálie již v první polovině 80 let 19. století silně vyzbrojených pancéřový Fort Maso (Forte di Maso). Jeho hlavní výzbroj tvořilo šest kanónů ráže 149 nebo 120mm umístěných pancéřové kasematě od společnosti Gruson. Blízkou obranu zajišťovala čtveřice kanónů ráže 149mm.

Postaven byl na návrší ve výšce 724 m.n.m., odkud ovládal o něco níže umístěnou silnici. V letech 1909-1910 byla provedena modernizace, která spočívala především v zesílení pancéřové kasematy betonem v síle dvou metrů.

Kvůli omezenému výstřelu hlavní výzbroje umístěné v pancéřové kasematě pro přímou palbu se fort aktivně nezapojil do průběhu 1. světové války a již záhy byl odzbrojen. V meziválečném období byl silně poškozen při trhání pancéřových prvků. V tomto stavu se nachází dodnes. 

 

 

HOME  ]