Pevnostní uzávěry Folgaria - Lavarone

Pevnostní uzávěry Folgaria a Lavarone

Starší opevnění Tridentu, jehož nejmodernější objekty pocházely z výstavby pevností dle návrhů J. Vogla, byly na počátku 20. století považovány za zastaralé (např. fortyTenna, Mattarello, Romagnano). Současně byl v této době prostor východně od Tridentu společně s údolím řeky Soči vyhodnocen jako nejpravděpodobnější místo očekávaného útoku z území Itálie. Posilování již existující obrany Tridentu bylo vyhodnoceno jako méně výhodné a přednost byla dána variantě vysunout obranu na strategicky výhodné pozice bezprostředně na hranicích Rakousko-Uherska a opevnit náhorní plošiny v prostoru Folgaria - Lavarone. Z nich bylo možné nejen kontrolovat zde vedoucí komunikace, ale účinně postřelovat také komunikace hluboko v údolích pod nimi. Na jižním křídle se jednalo o přístupy k Roveretu nacházející se 800 výškových metrů pod fortemSerrada, na severu o přístupy k Tridentu, které se nacházely dokonce o 1400 výškových metrů níže. Toto údolí bylo v prostoru jezer Levico a Caldonazzo blokováno již zmiňovanými staršími fortyTenna a ColledelleBenne. Takto vysunuté postavení nejen umožňovalo stabilizovat obranu na důležitých výšinách přímo u hranic, ale také využít tyto pozice k útoku do prostoru Benátska.

Jednotlivé pevnosti tak byly vyprojektovány často pouze několik stovek metrů od hranic s Itálií. Na dohled od nich navíc ve stejném období budovala Itálie vlastní pancéřové forty, které sice měly horší odolnost, disponovaly však výškovou převahou a řadu objektů tak měly jako na dlani. Na severu byl tento rozdíl markantnější. Protiváhu fortůmLusern (1549 m.n.m.) a Verle (1504 m.n.m.) tvořily na italské straně dodnes pouhým okem viditelné fortyCampolongo (1720 m.n.m.) a Verena (2015 m.n.m.) Na jihu se jednalo o italskýfortCampomolon (1853 m.n.m., další pancéřový fort byl plánován jižně na Monte Toraro), který tvořil protiváhu pevnostem v prostoru Serrada – Sebastiano.

Samotná výstavba probíhala v letech 1907 – 1915 a zdejší pevnosti tak představovaly to nejmodernější, co bylo do vypuknutí války postaveno na hranicích s Itálií. Všechny pevnosti byly plně vyzbrojeny a vybaveny. Na necelých 25 kilometrech fronty tak bylo vybudováno 7 pevnostních objektů, které byly schopné se vzájemně krýt palbou pevnostního dělostřelectva. Na všech stavbách zde bylo použito velké množství pancéřových prvků, především pro těžké kulomety, pevnostní dělostřelectvo (ráže 6cm pro blízkou obranu a 10 cm jako hlavní výzbroj v točných pancéřových věžích) a světlomety. Řada z nich byla navíc zcela unikátní. Výhradním dodavatelem pancéřových prvků byla společnost Škoda Plzeň. Hlavním stavebním materiálem byl beton, na exponovaných místech byl zesilován armováním. Pevnostní stavby byly stavěny ve výkopu (výlomu ve skále) poterny byly povrchově raženy ve skalnatém podloží, až později v průběhu válečných operací byly zapouštěny hlouběji do podloží. V některých případech byly ponechány v hrubém výlomu a opatřeny pouze betonovou podlahou. V některých fotech se lze setkat také s vybetonovaným podzemními chodbami. Poterny ražené dodatečně v průběhu války (válečné vchody, dodatečné kaverny ke kulometným objektům) již byly prováděny pouze ve hrubém výlomu. Na později budovaných fortech je zřetelná snaha o rozptýlení jednotlivých objektů do většího prostoru tak, aby bylo ztíženo jejich zasažení nepřátelskou palbou. Navíc se zřetelně oddělují objekty určené pro blízkou obranu o dělostřelecké baterie a kasárenského traktu.

Boje v popisovaném prostoru započaly v noci mezi 24. a 25. květnem 1915 palbou nedalekých italských pancéřových fortů a bateriemi houfnic ráže 280mm. Především v severní části fronty způsobila palba vážnější škody, pěchotní útok provedený 30. května byl však bez problémů odražen. Vážnější škody způsobily houfnice ráže 305 mm, které byly nasazeny od 15. srpna 1915. Jejich střely způsobily několik průrazů stropnic a poškození části výzbroje. I přes to byl však pěchotní útok vedený dne 24. srpna opět odražen. Poté se zde fronta na delší dobu stabilizovala a bez větších bojů vydržela až do května 1916, kdy byl proveden překvapivý útok rakousko-uherských jednotek, který posunul frontu hluboko na italské území (ofenziva nazývaná v Itálii Battaglia degli Altipiani, něm. Strafexpedition).

Fort Serrada

Fort Serrada (Werk Serrada nebo Dosso del Sommo) byl postaven v letech 1912-1915 v nadmořské výšce 1670 m.n.m. jako nejjižněji položený celého uzávěru. Umístěn byl na hraně náhorní plošiny, ze které mohl kontrolovat komunikace vedoucí hluboko v údolí Terragnolo vedoucí přímo do Rovereta. Před fortem se navíc nacházel průsmyk Coe se silnicí vedoucí do Folgarie a dále do Calliana severně od Rovereta. V době vypuknutí válečného konfliktu se jednalo o nejmodernější objekt celé linie.

Prostor fortu byl ze tří stran obehnán příkopem, který v nejhlubších místech dosahoval hloubky sedmi metrů a jehož dno bylo postřelováno pomocí čelní kaponiéry a pěchotních zbraní umístěných v šíjových kasárnách. Čelní kaponiéra byla ve dvou poschodích vyzbrojena dvojicí 6cm kasematních kanónů M10 a čtyřmi těžkými kulomety umístěnými po dvou v pancéřových deskách v horním patře. K dispozici byly také dva světlomety o průměru 25cm. Fort byl rozdělen do tří částí – šíjových kasáren kombinovaných s pancéřovou baterií, pancéřové baterie a čelního kulometného objektu s výzbrojí umístěnou v pancéřových kopulích. Kasárna byla s pancéřovou baterií spojena poternou vybudovanou ve výkopu, která byla teprve v průběhu bojových operací nahrazena hlouběji umístěnou poternou. Z pancéřové baterie již dále vedla ve skále vytesaná poterna do kulometného objektu a dále do čelní kaponiéry. Tloušťka stropů kolísala mezi 2,5 – 2,7 metry, zesíleny byly pomocí ocelových nosníků (paradoxně s výjimkou poterny mezi kasárenským traktem a pancéřovou baterií, což si vynutilo později ražbu nové hlouběji umístěné chodby.

Šíjová kasárna tvořila čtyřpatrová budova, ve které bylo umístěno zázemí celého fortu, jednalo se především o ubikace, sklady PHM a munice, strojovnu, kuchyni, sklady proviantu a místnosti pro optickou komunikaci se sousedními objekty. Na stropnici byly umístěny dvě kopule pro houfnici ráže 10cm M.09. Každá z nich měla k dispozici světlomet o průměru 35 cm. Přiléhající příkop postřeloval těžký kulomet umístěný v pancéřové kasematě společně se světlometem. Největší rarita se nacházela na obou křídlech kasáren, kde byly umístěny masivní třídílné kasematy pro těžké kulomety a světlomet – jeden exemplář byl patrně určen k palbě tří těžkých kulometů a světlomet o průměru 25cm a druhý k palbě čtyř těžkých kulometů a světlomet o průměru 35cm (specifikace výzbroje se v jednotlivých zdrojích liší).

Ve středu fortu ležící pancéřová baterie disponovala dvojicí kopulí pro houfnici ráže 10cm M.09, dvěma kopulemi pro těžké kulomety (jednostřílnová a dvoustřílnová) a otočnou kopulí pro pozorování a těžký kulomet, která sloužila především k řízení dělostřelecké palby všech věží. K dispozici byl také světlomet o průměru 60cm. Před ní byl vysunut blok s kulometnou výzbrojí, která byla umístěna do dvou dvoustřílnových kopulí. Zde se nacházel také úkryt pro pěchotu, která mohla v případě nebezpečí pomocí východu zaujmout obranné pozice na valu.

V průběhu války byl v roce 1915 kromě nové poterny mezi kasárenským traktem a pancéřovou baterií vyražen také válečný vchod o délce téměř 300 metrů, který ústil v týlu nedaleko přístupové silnice. Zároveň byl používán také pro nasávání čerstvého vzduchu. Další poterna byla ražena do skalní stěny vedle fortu, kde byly umístěny těžké kulomety pro postřelování údolí Terragnolo. Cena objektu dosáhla téměř 2 milionů korun.

Fort se dostal pod palbu nepřátelského dělostřelectva 25. května 1915. Intenzita palby zde však nebyla taková jako u severněji položených fortů. Na povrch zde dopadlo „pouze“ 4229 granátů ráže 28cm, nejzávažnější škody vznikly proražením stropnice povrchové poterny mezi kasárenským traktem a pancéřovou baterií a proražením několika předpancířů. Do ofenzivy v roce 1916, která posunula frontu mimo dostřel pevnostního dělostřelectva bylo vypáleno z kopulí M.09 celkem 26.103 granátů.

Válečné období tak přežil fort bez větších poškození. Ve 30. letech se však začala hrnout jedna pohroma za druhou. Nejprve v roce 1931 posloužil prostor fortu jako polygon pro testování účinků dělostřelectva na pancéřové prvky pro účely výstavby Alpského valu, jehož výstavba započala o rok později.O několik let později se fort stal cílem těžby pancéřových prvků a železných nosníků, která byla provedena s neobyčejnou intenzitou. Díky tomu se dnes všechny objekty nacházejí zcela v troskách.

Mezilehlý fort Sommo

Fort nesl původně název Zwischenwerk Sommo, dnes je možné se setkat také s italským označením Sommo alto. Jedná se o nejmodernější stavbu svého druhu v celém prostoru s celou řadou velmi progresivních konstrukčních řešení, ke kterým však vedl, jak již bylo v rakousko-uherské armádě zvykem, permanentní nedostatek finančních prostředků, který nedovoloval zde realizovat plnohodnotný fort. Vybudován byl v letech 1910-1914 za cenu téměř milion korun a naprostou většinu jeho zbraní tvořily těžké kulomety umístěné v pancéřových kopulích, což v době realizace bylo zcela jedinečné řešení, které bylo aplikováno v řadě moderních pevnostních objektů až v meziválečném období. Hlavním cílem bylo uzavření průchodů mezi hlavními stavbami úseku – forty Serrada a Sebastiano. Hlavním úkolem tak bylo blokování průsmyku Coe a severně ležícího údolí Orsai.

Jádro fortu tvořil třípatrový kasárenský trakt, na jehož stropnici byly umístěny dvě kopule pro houfnici ráže 10cm M.09. Mezi ně byla umístěna otočná kopule pro pozorování a blízkou obranu s výzbrojí jednoho těžkého kulometu. Vlevo se na stropnici nacházela ještě jedna kopule pro dva těžké kulomety. V samotných kasárnách se nacházely ubikace, sklady munice, PHM a proviantu, strojovna, dílna, místnost pro optickou signalizaci a šíjová kaponiéra pro blízkou obranu. Z nejnižšího patra byly raženy 3 podzemní poterny. Jedna z nich vedla k válečnému vchodu severně od fortu, s její ražbou se započalo až v průběhu války, kdy se dostala přístupová komunikace pod palbu nepřátelských jednotek, ta dnes končí závalem. Zbylé dvě vedou ke dvěma pěchotním opěrným bodům. Jižním směrem na hřebenu tvoří dva objekty uzávěr sedla (označováno jako komplex „S“ Sattelkomplex). Čelní objekt byl vyzbrojen jednou kopulí pro 2 TK, jednou pro 1TK a postavením pro světlomet o průměru 21cm. Týlový objekt disponoval kopulí pro 2 těžké kulomety.

Před kasárenský trakt byl vysunut pěchotní opěrný bod „R“ (Komplex „R“ Rücken komplex), ke kterému vedla dlouhá podzemní poterna. Zhruba uprostřed její délky byl umístěn objekt s výstupem pro pěchotu, která v případě nebezpečí mohla obsadit ve skále vyražený zákop. Blízkou obranu zde zajišťoval těžký kulomet umístěný v pancéřové desce. Samotné pěchotní opěrný bod se skládal z levého objektu, který byl vyzbrojen pancéřovou deskou pro dva těžké kulomety, dvěma kopulemi pro těžký kulomet a dvěma světlomety o průměru 21cm. Levý objekt disponoval kopulí pro jeden těžký kulomet a kopulí pro dva těžké kulomety. K dispozici byl také světlomet o průměru 35cm (rozložení výzbroje se v jednotlivých pramenech značně liší). Hlavním cílem bylo blokování údolí Orsai. Celý komplex byl obehnán protipěchotní překážkou.

Válečné události nezanechaly na pevnosti závažnější škody. Samotná stavba se netěšila výraznější pozornosti nepřátelského dělostřelectva a na její povrch dopadlo pouhých 1400 projektilů ráže 280mm. Ani tomuto objektu se však nevyhnulo mohutné trhání pancéřových prvků, které bylo provedeno ve 30. letech. Provedeno však bylo poměrně citlivě a tak se základní podoba objektů dochovala dodnes.

Fort Sebastiano

Fort Sebastiano (Werk Sebastiano, 1445 m.n.m.) je někdy také označován jako San   Sebastiano, nebo Werk Cherle. Vybudován byl v letech 1910 – 1913 za 1,7 milionu korun. Posádku mělo tvořit 400 můžů. Hlavním cílem bylo blokování komunikace ležící přímo před objektem vedoucí z Folgarie do Arsiera přes průsmyk Tonezza del Cimone a dále postřelování severně hluboko v údolí ležící silnice Carbonare – Arsiero vedoucí údolím Astico.

Fort byl obklopen šest metrů hlubokým a 8 metrů širokým příkopem, který byl postřelován na čele umístěnou podvojnou kaponiérou, která byla vyzbrojena dvojicí kanónů ráže 6cm v pancéřové kasematě a dvojicí těžkých kulometů v pancéřové desce. Hlavní stavbou byla mohutná šíjová kasárna s ubikacemi, sklady PHM, munice, proviantu, kuchyní atd. Blízkou obranu zajišťovala šíjová kaponiéra se střílnami pro ruční zbraně. Na boku byl umístěn traditor s dvojicí 10cm kasematních houfnic M12 a kasemata s dvojicí těžkých kulometů, která postřelovala přístupovou komunikaci. Nechybělo zde zařízení pro optickou signalizaci se sousedními objekty a tři světlomety o průměru 21cm. Na stropnici se dále nacházela otočná kopule pro pozorování a blízkou obranu disponující jedním těžkým kulometem, jejímž hlavním cílem bylo řízení palby pevnostního dělostřelectva. Na opačné straně kasáren, naproti traditoru s 10cm houfnicemi, se nacházela kopule pro dva těžké kulomety, k dispozici bylo také vybetonované postavení pro pěchotu a pro světlomet.

Pancéřová baterie s hlavní výzbrojí byla vysunuta před kasárna, vzdálenost jednotlivých kopulí pro houfnice ráže 10cm M.09 přesahovala 20 metrů. Přístup pod ně byl pomocí poterny vyražené povrchovým způsobem ve skalním masivu. Kromě toho zde byla umístěna pancéřová kasemata pro dvojicí těžkých kulometů postřelující prostor severně od fortu, postavení pro 21cm světlomet a dvě kopule pro těžký kulomet.

Po vypuknutí války se zdejší prostor netěšil výraznější pozornosti, italské dělostřelectvo vypálilo na fort pouze 3.400 střel ráže 280mm a cca 10.000 střel ráže 149mm, což nezpůsobilo žádné závažnější poškození. V průběhu roku 1915 byla vyražena poterna vedoucí k válečnému vchodu, která ústila v prostoru přístupové komunikace. Stejně jako u ostatních objektů proběhly i zde trhací práce pancéřových prvků, které výrazně poškodily větší část staveb. Přesto se kasárenský trakt zachoval v poměrně dobrém stavu, podzemí je vyčištěno a volně přístupné.

Fort Gschwent

Fort Gschwent (Werk Gschwent nebo Forte Belvedere) byl vybudován v letech 1909-1912 a dnes je jediným objektem uzávěrů Folgaria a Lavarone, který je částečně rekonstruován a zpřístupněn jako muzeum. Tvořila ho řada velmi moderních objektů pro blízkou obranu, dělostřelecká baterie a kasárenský trakt. Hlavním úkolem bylo blokování komunikace Carbonare – Arsiero vedoucí údolím Astico přímo pod fortem.

Původní plány výstavby počítaly se zapuštěním celého fortu do skalnatého podloží. Typ výzbroje a také samotné plány se však ještě několikrát změnily a výsledkem je stavba, které dominují klasická šíjová kasárna s potřebnou podpůrnou infrastrukturou (ubikace, sklady, dílny, kuchyně, strojovna apod). Prostor před nimi bylo možné postřelovat pomocí ručních zbraní a tří těžkých kulometů. Jeden těžký kulomet navíc postřeloval přístupovou komunikaci. Dvě poterny odtud vedly do pancéřové baterie, která byla vyražena ve skále povrchovým způsobem a postavena z betonu. Zde byla také umístěna hlavní dělostřelecká výzbroj, kterou tvořily 3 pancéřové kopule s houfnicí ráže 10cm M.09.

Z pancéřové baterie vedly dále dvě poterny vyražené ve skále a opatřené pouze vybetonovanou podlahou do boků fortu, kde se nacházely dva silně vyzbrojené pěchotní objekty, které svojí výzbrojí bočně postřelovaly úbočí svahů pod fortem. Třetí poterna vedla do kontreskarpové kaponiéry, která chránila příkop vyražený ve skále a chránící čelní přístup k pancéřové baterii. Hlavní výzbroj tvořily těžké kulomety umístěné v pancéřových deskách (do každého směru 2). Odtud pokračovala poterna dále do předpolí, kde se nacházely ve skále vyražené dva objekty určené k přímé palbě těžkých kulometů umístěných v pancéřových deskách.

Pěchotní objekty umístěné na křídlech fortu disponovaly na stropnici pancéřovou kopulí pro dvojici těžkých kulometů. Jejich hlavní výzbroj byla umístěna v pancéřových deskách a tvořily jí těžké kulomety. Kromě tohoto dále disponovaly také střílnami pro ruční zbraně. K dispozici bylo v každém z objektů také několik světlometů. V celém fortu bylo umístěno celkem šest světlometů o průměru 35cm, čtyři světlomety o průměru 21cm a dva o průměru 90 centimetrů.

Stejně jako ostatní objekty v okolí se fort vybudovaný pouze 500 metrů od hranic s Itálií dostal pod palbu nepřátelského dělostřelectva 23. května 1915. V první fázi byl ostřelován pevnostním dělostřelectvem ráže 149mm italských pancéřových fortů a jednou polní baterií ráže 280mm. Do jeho prostoru dopadlo cca 1200 střel. Docíleno bylo jediného průrazu v prostoru kontreskarpové kaponiéry. Naplno se zde projevila hrubá konstrukční chyba, jejích vinou se kaponiéra nacházela v přímém palném poli nepřátelského dělostřelectva pálícího z masivu Campolongo. Pozornost obléhatelů se však záhy obrátila na severněji položené objekty, kde byl plánován průlom fronty, a tak na zdejší stavby dopadlo v následujících měsících pouze několik stovek granátů, pouze několik desítek z nich bylo ráže 305mm. Od listopadu se začalo chystat stěhování hlavní výzbroje do nově připravených, lépe ukrytých postavení. Po úspěšné jarní ofenzívě v roce 1916 se fronta posunula mimo dosah pevnostního dělostřelectva. Na jednotlivých stavbách byly provedeny opravy vzniklých poškození, později byla demontována hlavní výzbroj a uvnitř ponechána pouze strážní jednotka.

V poválečném období proběhla v polovině 30. let těžba veškerého kovového vybavení – pancéřových prvků a ocelových nosníků, což způsobilo závažná poškození. V současné době se ve fortu nachází muzeum, interiér byl dle možností restaurován, hlavní pancéřové prvky (kopule) byly nahrazeny maketami. Celý interiér je po zaplacení vstupného volně přístupný.

Fort Lusern

Fort Lusern (Werk Lusern, nebo Campo di Luserna) byl vybudován v letech 1908-1912 na výšině přímo nad stejnojmennou obcí a zároveň s výborným výhledem na sousední forty Gschwent a Sebastiano za cenu 2,25 milionů Korun. Bohužel pro něj se však nacházel zároveň na velmi exponovaném místě, na které měli italští dělostřelečtí pozorované výborný výhled ze svých pozic. O 200 metrů výše položený italský fort Campolongo je z předsunutého postavení Viaz viditelný pouhým okem. Jádro fortu bylo obehnáno trojúhelníkovým příkopem o hloubce 8 metrů a šířce dosahující 10 metrů vysekaným do skalního masivu. Na jeho čele byla umístěna kontreskarpová kaponiéra. V přízemí dvoupatrové stavby se nacházely dvě pancéřové kasematy pro kanóny ráže 6 cm M.10 a jeden těžký kulomet, o patro výš byly umístěny dva těžké kulomety v pancéřové desce a jeden ve střílně pod betonem. Navíc zde byly instalovány dva světlomety o průměru 21 centimetrů. Se zbytkem objektu byla propojena pomocí podzemní poterny.

Hlavní kasárenský trakt byl třípatrový, se vším obvyklým vybavením - sklady, ubikace, strojovna, kuchyně apod. V přízemí byla k dispozici také pancéřová kasemata pro dva těžké kulomety, které postřelovaly prostranství před stavbou a příjezdovou komunikaci do fortu, o patro výš byl ke stejnému účelu umístěn světlomet a střílny pro ruční zbraně. Před šíjová kasárna vysunutá pancéřová baterie disponovala hlavní výzbrojí tvořenou houfnicemi 4x 10cm v pancéřových kopulích M.09. Řízení palby zajišťovala otočná pozorovací kopule, blízkou obranu kopule pro dvojici těžkých kulometů.

Do sestavy fortu byla zařazena také dvě předsunutá postavení, která s ním byla spojena protipěchotní překážkou. Jednalo se o již zmíněné postavení Viaz, které bylo tvořeno betonovým objektem s jednou kopulí pro dvojici těžkých kulometů (patrně až dodatečně byla vyražena do objektu přístupová podzemní chodba ústící u vojenské silnice na druhé straně hřebene) a podstatně větší postavení Oberwiesen s výborným výhledem na obec Luserna a sousední fort Gschwent. Zde byla umístěna pancéřová kasemata pro dva těžké kulomety a světlomet o průměru 35cm, pancéřová kasemata pro dvojici těžkých kulometů, pancéřová kopule pro dva těžké kulomety a otvor pro další světlomet o průměru 35cm. Dodatečně byl umístěn jeden těžký kulomet do kaverny vysekané na straně přístupového zákopu.

Již od počátku války se fort stal cílem těžkého dělostřeleckého ostřelování, které je děleno do tří fází a bylo ukončeno až jarní ofenzivou v roce 1916. Na ně navazovaly dvě fáze oprav. V rámci jedné z nich byla například vybudována nová stropnice objektů, tentokrát o tloušťce 3,5 metru. Na povrch fortu od května 1915 za přibližně rok dopadlo ve zmiňovaných třech vlnách celkem 100-200 projektilů ráže 305mm, 5000-8000 ráže 280mm, a přibližně 16.000 ráže 149mm (udávané informace se značně liší).

Po zmiňovaných opravách a znovuosazení pancéřových prvků, které byly nepřátelskou palbou „vystříleny“ ze svého osazení, přečkal fort válku v relativně dobrém stavu. Osudným se mu stal italský hlad po železe ve 30. letech, který ho zanechal zcela v troskách. Již několik let probíhá přestavba na dokumentační středisko, která se však poněkud zasekla a termín dokončení je v nedohlednu. Obě předsunutá postavení jsou přístupná, ovšem zcela v troskách.

Fort Verle

Fort Verle (Werk Verle nebo Busa di Verle) vybudovaný v letech 1908-1913 blokoval svojí palbou nedalekou důležitou komunikaci vedoucí přes Passo Vezzena do Lavarone. Stejně jako v případě sousedního fortu Lusern byl vybudován na velmi exponovaném místě umožňujícím výborné pozorování ze sousední Itálie. Nedaleko položený italský fort Monte Verena s několika dělostřeleckými bateriemi umístěnými v okolí se nacházel o 500 metrů výše a měl tak celý prostor jako na dlani. Navíc pouze kvůli výškovému rozdílu se italská postavení nacházela mimo dostřel rakousko-uherského pevnostního dělostřelectva.

Ohraničení fortu tvořil nepravidelný čtyřúhelník, pouze ze dvou stran byl vylámán ve skále hluboký příkop, který byl postřelován jednopatrovou podvojnou kaponiérou vyzbrojenou čtveřicí kanónů ráže 6cm M.10, pancéřovou kasematou pro dvojici těžkých kulometů a k dispozici zde byly také dva světlomety o průměru 21 cm. Se zbytkem fortu byla spojena pomocí podzemní poterny. Těsně před vypuknutím války byla dodatečně obvodová překážka rozšířena o další 30-50 metrů protipěchotních zátarasů.

Jádro fortu tvořila třípatrová šíjová kasárna, která obsahovala veškeré obvyklé vybavení – ubikace, sklady, kuchyň, strojovnu apod. Prostor před nimi bylo možné postřelovat pomocí kulometů a ručních zbraní. Do pravé části byl vestavěn traditor s dvojicí kanónů ráže 8cm umístěných v pancéřových kasematách s minimální střílnou M05/09 určených k bočnímu postřelování níže položeného průsmyku. K opačné straně kasáren byl nadzemní poternou, která zároveň tvořila prodloužené křídlo, napojen objekt pro blízkou obranu, který disponoval dvojicí pancéřových kopulí určených pro dvojici těžkých kulometů. Na stropnici byla navíc umístěna otočná kopule pro pozorování a blízkou obranu vyzbrojená těžkým kulometem. Jejím hlavním cílem bylo řízení palby níže položené pancéřové baterie. Ta byla přímo napojena na kasárna a její výzbroj tvořila čtveřice pancéřových kopulí pro houfnice ráže 10cm M.09. Na jejím čele se navíc nacházela jedna kopule pro dvojici těžkých kulometů, která přímou palbou postřelovala prostor před kontreskarpovou kaponiérou. Pod ní se nacházel také vchod do podzemní poterny vedoucí do zmíněné kaponiéry.

Zdejší prostor se v průběhu války stal dějištěm intenzivních bojových operací – právě na tomto místě byl plánován průlom rakousko-uherských pozic, o který se pokoušelo několik pěchotních útoků vedených buď přímo na fort, nebo na jižně položené mezilehlé polní opevnění. Za necelý rok mezi 23. květnem 1915 a 15. květnem 1916 dopadlo na povrch fortu přibližně 1710 projektilů ráže 305mm, 3125 ráže 280mm, 1200 ráže 210 mm a patrně několik desítek tisíc ráže 149mm. Fort již v průběhu války utrpěl velmi vážná poškození, včetně vytržení větší části pancéřových prvků. Intenzivní dělostřeleckou palbou bylo fakticky znemožněno plynulé zásobování. Z tohoto důvodu byla z podzemního patra šíjových kasáren v průběhu války ražena přístupová poterna ústící v týlu postavení. Stejně tak byla provedena ražba přístupové poterny mezi kasárnami a pancéřovou baterií. Po úspěšné jarní ofenzívě roku 1916 se nacházel fort zcela v troskách. Částečně byly provedeny jeho opravy. Osudným se mu však stalo až trhání pancéřových prvků v polovině 30. let, které ho zanechalo zcela v troskách.

Pozorovatelna Vezzena

V rakousko-uherském opevnění byla pozorovatelna Vezzena (Posten Vezzena, italsky Forte Vezzena), vybudovaná v letech 1907-1912 zcela neobvyklou stavbou. Ta byla umístěna na vrchol Cima Verle (1908 m.n.m) a měla rozměry přibližně 25 x 9 metrů. Týlová část hřebene byla odtěžena a do ní byl vestavěn třípatrový objekt s nádvořím, které končilo 1400 metrů hlubokou skalní stěnou. Hlavním úkolem bylo řízení palby níže položených fortů Verle a Lusern. Blízkou obranu zajišťovaly těžké kulomety umístěné ve dvou dvoustřílnových kopulích a jedné otočné kopuli pro pozorování a blízkou obranu. Týlová kaponiéra disponovala pěti střílnami a k dispozici bylo také pancéřové pozorovací stanoviště. Umístěny zde byly také 3 světlomety s průměrem 30cm.

Hlavní přístupová komunikace vedla k objektu z předpolí, což znemožňovalo její použití v případě vypuknutí válečného konfliktu. Později proto byla vybudována nová komunikace zapuštěná v týlu do kolmé stěny.

Velmi exponované místo mělo za následek intenzivní ostřelování širokou škálou nepřátelské dělostřelecké výzbroje. Celkově byl zaznamenán dopad 2027 projektilů ráže 210, 280 a 305 mm a 4200 kusů ráže 149 mm, což způsobilo na stropnici objektu fatální následky. Hlavní pancéřové prvky byly doslova vystříleny ze stropnice a sesunuly se ze svahu. Ve stejné době bylo započato s výstavbou kavernových úkrytů hluboko v podloží. K uvolnění došlo až v souvislosti s jarní ofenzívou v roce 1916, kdy se fronta posunula mimo dosah zdejšího opevnění. Následně byla provedena oprava stropnice objektu a znovu osazena otočná kopule pro pozorování a blízkou obranu a jedna dvoustřílnová kopule pro těžké kulomety.

Objekt v meziválečném období neunikl vytěžení pancéřových prvků a stropních nosníků. Dodnes se zachovala v dobrém stavu pouze jeho týlová stěna.

[  HOME  ]