[  Výstavba  ] [  Výzbroj  ] [  Typologie  ] [  Odkazy  ]
 

NĚMECKÉ FESTY

 

Pevnostní výstavbu na území Německa v letech 1870 - 1916 nelze tak snadno zaškatulkovat jako v případě Francie a tamějšího systému Séré de Riviéres. Výstavba v tomto období se soustředila především na hranice s Ruskem a Francií. Nejtěžší a zároveň nejmodernější objekty byly stavěny v okolí Strasbourgu, Neuf-Brisachu, Metz a Thionville (dnešní Francie), jeden fest byl postaven nedaleko obce Istein na břehu Rýna (zcela zničen na počátku 20. let 20. století). Na východní hranici byla pozornost nejvíce upřena na města Thorn (Toruň) a Grudziadz, kde byly stavěny moderní objekty s použitím pancéřových prvků. Opevněna byla také Poznaň, Königsberg a další města, zde však kromě instalace pancéřových pozorovacích prvků nedošlo k dalším modernizacím. Silné opevnění bylo vybudováno v okolí Ingolstadtu (téměř zcela zničeno), Ulmu nebo Kölnu. Na důležitých komunikacích navíc byla budována permanentní pěchotní postavení, otevřené dělostřelecké baterie a úkryty pro pěchotu a dělostřelecký materiál (to byl případ především východní hranice - např. Marlbork).

Po opětovném připojení Alsaska a Lotrinska zpět ke Francii jako výsledek 1. světové války posloužily zdejší festy v mnoha konstrukčních detailech jako předloha moderního meziválečného opevnění. Zároveň tyto objekty sloužily nadále jako strategické body odporu.  Těžké boje zde byly vedeny v roce 1944, kdy se ukázalo, že zdejší opevnění má stále vysokou vojenskou hodnotu.

Za pozornost z hlediska vývoje opevnění na území Německa a vzhledem ke stavu zachovalých objektů patří především:

Pevnost Strasbourg

Po obsazení Strasbourgu v roce 1871 vyvstala akutní potřeba zesílení opevnění tohoto strategicky významného města. Před starší opevnění tak byla v poválečném období předsunuta obranná linie, kterou tvořil vodní příkop se zemním valem, v jehož týlu byla umístěna celá řada úkrytů. Pro potřeby obrany samotného příkopu bylo použito neobvyklého řešení. Již v době výstavby byly bojové objekty postavené na vnitřní straně příkopu považovány za příliš exponované a snadno zničitelné nepřátelskou palbou. Pro zvýšení bojové hodnoty tak byl vyhlédnut produkt společnosti Cammell ze Sheffieldu. Dovezeno bylo pět pancéřových kaponiér, které byly obloženy žulovými bloky. Výzbroj tvořily čtyři kanóny, pravděpodobně ráže 80 mm.

Dodnes se dochovaly tři exempláře. Jeden z nich se však bohužel nachází v nepřístupném areálu vojenské akademie. Zbylé dva jsou však z venčí volně přístupné.

V následujících letech bylo započato dále od města s budováním úplně nového pevnostního prstence, jehož páteř tvořily unifikované pevnosti nazývané Biehlerův fort. V mezipolí byly stavěny menší objekty, polní dělostřelecké baterie a linie pěchotních úkrytů.

Jisté stavební úpravy zde byly prováděny ještě v průběhu války. K zesílení palebné obrany byla na severní části obranného prstence postavena pancéřová baterie Cerisiers (Kirschbaumhohe). Z této stavby stavby se však nic nedochovalo, po její demolici posloužila jako skládka odpadu a následně byla zavezena zeminou.

 


Zobrazit místo Německé forty a festy na území Francie na větší mapě

 

Feste Kaiser Wilhelm II (Mutzig)

V průběhu let po obsazení Alsasla a Lotrýnska vyvstala potřeba uzavřít přístupové trasy ke Strasbourgu a nespoléhat se pouze na prstenec opevnění v jeho bezprostřední blízkosti. Z tohoto důvodu bylo vybíráno vhodné místo, ze kterého by bylo možné pomocí dalekých paleb kontrolovat rozsáhlá území a především klíčové komunikace vedoucí z Francie. Vybrán byl masiv nad obcí Mutzig, podle které v současné době nese fest také jméno. Jeho plochý hřeben poskytoval dostatek místa pro stavbu rozsáhlého opevnění, navíc se zde umístěné dělostřelecké baterie nacházejí vysoko nad okolním terénem, který mohou bez větších problémů kontrolovat. Část úbočí je navíc dostatečně strmá na to, aby poskytovala ochranu před případným pěchotním útokem. Jisté nebezpečí tak představoval pouze útok po severních svazích.

Se stavbou bylo započato v roce 1893 a plynule pokračovala až do roku 1916. Za více než dvacet let výstavby tak byla z původně plánovaných pěti pancéřových fortů vybudována největší německá pevnost s názvem Feste Kaiser Wilhelm II. Fest vyniká řadou specifik a prolínají se v něm snad veškeré stavební fáze moderní německé fortifikační výstavby.

Jako první byly budovány dva pancéřové forty (z původně pěti plánovaných), které nesly označení Ostfort (1893 – 1895) a Westfort (1895 a 1897). Jednalo se unikátní stavby, které nebyly nikde jinde v Německu realizovány. O jejich vznik se zasloužil tehdejší císař Wilhem II, po kterém byl později celý fest pojmenován. Bezpochyby byla výstavba ovlivněna stavbou pancéřových fortů v Belgii a především názory jejich stavitele – H. A. Brialmonta. Neobvyklý je tak především tvar fortů, který byl navržen jako trojúhelníkový. Argumentováno zde bylo především menší potřebou finančně náročného rychlopalného dělostřelectva pro potřeby ochrany příkopů. V průběhu výstavby však bylo u Ostfortu naraženo na natolik tvrdé podloží, že nakonec musel být tvar příkopu změněn na čtyřúhelníkový.

Jak již bylo zmíněno, jediným trojúhelníkovým fortem ve německých fortifikacích je Westfort festu Kaiser Wilhelm II. Jeho hlavní výzbroj tvořily 4 kanóny ráže 150 mm v pancéřových kopulích HPT 93. Blízkou obranu zajišťovaly dvě otočné výsuvně věže pro rychlopalné kanóny ráže 57 mm (tyto kopule se dodnes zachovaly pouze ve festu Mutzig). Ve střílnách postřelujících šest metrů hluboké ochranné příkopy byly instalovány rychlopalné kanóny ráže 53 mm. Hlavní dělostřelecká výzbroj později v rámci celého festu nesla označení Batterie 2.

Ostfort v průběhu výstavby získal čtyřúhelníkový tvar. Jeho výzbroj byla oproti Westfortu bohatší, na stropnici centrálního masivu byly osazeny pancéřové kopule pro čtyři kanóny ráže 150 mm typu HPT 93, blízkou obranu zajišťovalo 6 otočných výsuvných věží pro rychlopalné kanóny ráže 57 mm. V rámci pozdějšího festu byla zde umístěná dělostřelecká baterie označovaná jako Batterie 5.

Především v souvislosti s nedostatkem finančních prostředků došlo v následujících letech k redukci plánů výstavby a místo pancéřových fortů byly budovány pouze pancéřové baterie pro kanóny ráže 100 mm umístěné ve štítových lafetách s pancéřováním silným 80mm. Na samotných hranách náhorní plošiny tak byly vybudovány tři dělostřelecké baterie s označením Batterie 1, 3 a 4. Jejich bezprostřední okolí bylo bráněno pomocí střeleckých parapetů a řady pěchotních úkrytů. Dělostřelecké pozorování usnadňovaly pozorovatelny s pancéřovými zvony. Do střeleckých parapetů byly osazovány v hojném množství pojízdné pancéřové kopule FLP 90 s rychlopalným kanónem ráže 53 mm. Své místo zde nalezly také prototypy pojízdné pozorovatelny, které nebyly z finančních důvodů zavedeny do sériové výroby.

Blízkou obranu celého povrchu zajišťovalo 16 pěchotních opěrných bodů. Ty byly vybaveny soustavou pěchotních úkrytů, pozorovatelen a střeleckých parapetů. Před nimi se nacházela hustá protipěchotní překážka a především na jižní straně také strmé skalnaté srázy. Pouze v bezprostřední blízkosti Batterie 1, které se nacházela v severozápadním cípu festu, se nenacházely dostatečné přírodní překážky, a proto zde bylo přistoupeno k vybudování ochranné příkopu, který byl postřelován těžkými kulomety z oboustranného objektu umístěného v kontreskarpě. V kontreskarpové galerii byly navíc vyraženy štoly pro vedení protiminové války. Na rozdíl od festů vybudovaných v okolí Metz se zde nacházelo pouze minimum podzemních komunikací. Jednou z nich bylo propojení kontreskarpy s úkrytem J16 a druhým příkladem byla podzemní komunikace vedoucí z válečných kasáren III do dělostřelecké baterie 6 (Batterie 6).

Tato baterie byla zároveň poslední vybudovanou dělostřeleckou baterií (1904 – 1906), do které se navíc dostala moderní výzbroj v podobě čtyř kopulí pro kanóny ráže 105 mm typ PT96 s dostřelem více než 10 kilometrů.

Kromě mírových kasáren byly vybudovány také válečná kasárna (Kasarne I, II a III). V rámci festu byly vybudovány čtyři elektrárny s motory Deutz. Jistý problém představovalo zásobování vodou, studny zde měly hloubku přes 200 metrů. K dispozici zde byla řada kuchyní, ošetřoven, pekáren a pohotovostních úkrytů. Nemocnice byla umístěna ve válečných kasárnách. V souvislosti s tím, jak se rozrůstala velikost festu, docházelo také k rapidnímu nárostu požadované osádky, která ve finální fázi dosáhla 6500 mužů.

Fest se podobně jako opevnění budované v prostoru Metz – Thionville nijak významně nezapojil do válečného konfliktu 1. světové války. Po jejím konci celý fest připadl nepoškozený do rukou Francie, která jej podrobila pečlivému zkoumání, jehož závěry byly později použity při výstavbě objektů na Maginotově linie. V poválečném období zde byly dokonce provedeny některé stavební úpravy umožňující obranu v případě válečného konfliktu s Německem. Také 2. světovou válku přežil fest bez větších poškození, i když jisté boje zde přeci jen probíhaly, a dále sloužil pro vojenské účely (aktivně do konce 60. let). V současné době se v severovýchodním cípu festu nachází velice zajímavé muzeum. V rámci prohlídkové trasy je navštívena pouze malá část festu - jedná se především o pěchotní opěrné body S1 a S16 (především úkryt J16), dělostřeleckou baterii 1 se čtyřmi zachovalými kanóny ráže 100 mm na štítových lafetách a kontreskarpovou kaponiéru pro těžké kulomety umístěnou v rohu ochranného příkopu. V interiéru se nachází velké množství exponátů. Unikátní je především kompletně vybavená strojovna s funkčními motory Deutz. Ani jeden z unikátních pancéřových fortů není bohužel přístupný. Na zbylé části festu se navíc nachází aktivní vojenská střelnice.

 


Zobrazit místo Německé forty a festy na území Francie na větší mapě

 

 

 

Pevnost Metz

Mety jsou pravděpodobně nejsilněji opevněným městem na světě. Německo začalo toto město opevňovat okamžitě po jeho získání v roce 1871. Nejprve byly k obraně využity starší francouzské forty, které se částečně nacházely v různé fázi výstavby. S jistými změnami tak byly stavebně dokončeny a věnec opevnění byl navíc zesílen několika zcela novými objekty.

Kasemata nedokončeného pěchotního fortu Marival

Postupem let byly přidávány pancéřové baterie, které se nacházeli v mezilehlých prostorech starších fortů. Většina z nich se dodnes nezachovala, jednou z výjimek je pancéřová baterie Plappeville, která se donedávna nacházela v aktivním vojenském prostoru. Poměrně rozlehlá stavba se nachází jižně od stejnojmenného fortu na táhlém hřebeni. Fakticky se skládá ze dvou pancéřových baterií, které jsou navzájem propojeny podzemní komunikací. Každá baterie disponuje vlastní pozorovatelnou, které jsou vysunuty směrem k nepříteli. Přístup do nich zajišťují rovněž podzemní komunikace, nacházející se v nepříliš velké hloubce pod povrchem.

Netrvalo však dlouho, a v okolí Metz začal být budován nový prstenec opevnění, jehož výstavba probíhala ještě v průběhu 1. světové války. Zde již byly budovány mohutné festy, mezilehlé prostory byly kryty pěchotními forty a řadou dalších menších obranných staveb. Na nejohroženějších místech byla ještě před tento prstenec vysunuta mohutná pěchotní postavení, které využívala konfigurace terénu k vybudování odolných obranných linií.

 

Seznam hlavních pevnostních staveb pevnostního prstence Metz

Opevnění prvního pevnostního prstence


Opevnění druhého  pevnostního prstence

Festy

 

I-Werky a pěchotní postavení

 

 

 

Pancéřové baterie (francouzské názvy)

 


Zobrazit místo Německé forty a festy na území Francie na větší mapě

 

 

 

Pevnost Thionville

Obranu severního křídla Moselstellung zajišťovaly tři festy, ze kterých pouze jeden (a to zároveň nejsilnější) byl vybudován na levém, tedy k nepříteli směřovaném břehu řeky. V průběhu války zde byla vybudována celá řada malých betonových objektů zesilujících obranu a tvořící souvislou linii s polním opevnění. Budovány byly také otevřené dělostřelecké baterie. Také o zdejší opevnění byly svedeny boje na sklonku 2. světové války.

Vstup do objektu elektrárny festu Konigsmachern

Diedenhofen (Thionville) byl strategicky důležitý především jako křižovatka významných komunikací a železnice, které odtud směřovaly směrem na Trier a Saarlouis. Zdejší opevnění tvořilo severní křídlo tzv. Moselstellung, které bylo důležitým opěrným bodem na hranicích s Francií, se kterým bylo počítáno při plánovaných vojenských operacích dle tzv. Schlieffenova plánu.

Festy v okolí Thionville

 


Zobrazit místo Německé forty a festy na území Francie na větší mapě

 

 

 

Pevnost Toruň

Pevnostní město Toruň (Thorn) je ukázkou přechodu od polygonálního opevnění k moderním pancéřovým fortům. Za fest zde byl označován pouze jediný pancéřový fort (Fort I - König Wilhelm I), postaveno zde však bylo několik pancéřových baterií a pokusných objektů.

Na východní hranici byla v druhé polovině 19. století upřena pozornost při opevňovacích pracích na tři důležitá města - Poznaň, Toruň a Königsberg, ve kterých byly postaveny moderní pevnostní prstence. Pouze v Toruni však došlo v průběhu let k výraznějším modernizacím a výstavbě stovek dalších objektů, které výrazně zesilovaly obranu. Hranice s Ruskem totiž probíhaly pouhých deset kilometrů od města.

Hlavní část výstavby probíhala v letech 1872 - 1894, přičemž s konstrukcí prvních fortů bylo započato v roce 1877. Tato první fáze trvala do roku 1884. Druhá fáze navazovala v letech 1888-1893. Později se již výstavba zaměřovala na menší objekty, dělostřelecké baterie a pancéřová baterie. Přičemž tato etapa skončila až v roce 1914.

Jádro výstavba samotných fortů tvořil standardizovaný, tzv. Biehlerův fort, který byl stavěn v hojném počtu na území celého Německa v letech 1870 - 1890. Autorem byl Hans Alexis von Biehler. Stejné objekty obdržely také pevnosti Poznaň a Königsberg. Hlavní dělostřelectvo zde bylo stále umístěno na valech. Všechny forty však v pozdějších letech prošly různými modernizacemi, které spočívaly především v jejich vybavení pancéřovými pozorovacími zvony a stanovišti (např. PBSt. 87) a zesílení stropnic. Těžké dělostřelectvo navíc bylo ve většině případů přestěhováno mimo samotné stavby do polních baterií. Forty tak přebraly roli pěchotní obrany. Z klasických fortů se v nejlepším stavu zachoval Fort II - Yorck (Fort IV Stanislaw Źólkiewski), ve kterém je dnes umístěno muzeum, restaurace a hostel. Všechny pancéřové prvky pro pozorování se zachovaly dodnes.

Nejmodernějším fortem (pancéřovým fortem) pevnosti je Fort Ia - König Wilhelm I, který se nachází severně od řeky Visly na východním křídle pevnosti. Postaven byl v letech 1888-1892. Jednalo se o první prototyp pancéřového fortu, které byly později stavěny na západní hranici (pancéřové forty Ostfort a Westfort v Mutzigu byly stavěny až v letech 1893-1897) a zároveň jediný exemplář pancéřového fortu na východní hranici. Postaven byl z cihel, pouze některé části byly zesíleny betonem. Obranu obvodového příkopu zajišťovaly kanóny umístěné v kaponiérách na kontreskarpové straně. Na obou stranách byly do sestavy fortu integrovány otevřené dělostřelecké baterie. Ke kasárenskému traktu byla přistavěna pancéřová baterie, která se skládala ze čtyř pancéřových kopulí pro houfnice ráže 210mm. Pozorování zajišťovaly dvě stanoviště P.B.St. 87 a dva pěchotní zvony WT 90.

Ostatní zajímavé objekty se nacházejí na jižní straně řeky Visly, a to především na západní straně pevnostního prstence. Nejzajímavějšími stavbami jsou pancéřové baterie. Jako první byl postaven samostatný objekt pro jednu pancéřovou kopuli s kanónem ráže 105mm. V jeho blízkosti se nachází baterie pro čtveřici kanónů ráže 105mm ve štítových lafetách. K dispozici zde byl také pozorovací zvon P.B.St. 96 leicht. V dobrém stavu se zachovaly dvě pancéřové baterie postavené v okolí Fortu VI - Winrich von Kniprode. Pancéřová baterie I (Panzerbatterie I) byla postavena v letech 1899 - 1902. Vyzbrojena byla čtveřicí houfnic ráže 150mm v pancéřových kopulích H.P.T. 95, dělostřelecké pozorování zajišťovala kopule P.B.St. 96. Všechny pancéřové prvky se zachovaly, baterie se však nachází v nepřístupném areálu vojenské základny. Ve stejném období byla postavena také pancéřová baterie II (Panzerbatterie II), která disponovala stejnou výzbrojí. Na stropnici se zachoval pouze pancéřový pozorovací zvon.

Kromě výše popsaných moderních opevnění se v Toruňi zachovalo velké množství starších objektů budovaných zde Pruskem v první polovině 19. století. Za pozorovnost stojí především zbytky Fortu Svatého Jakuba (Jakobsfort), který se nachází nedaleko železniční stanice Toruň - Město.

 


Zobrazit místo Forty na východní hranici na větší mapě

 

 

 

Pevnost Grudziadz

Severně od Toruně se výstavba soustředila do tří důležitých míst (Chelmno, Grudziadz a Marlbork). Hlavním cílem bylo udržet důležitá předmostí před obtížně překročitelnou řekou Vislou a později také chránit mosty přes ní vybudované.

Prvním důležitým městem po toku řeky bylo Chelmno, kde přepravu přes řeku zajišťoval přívoz a s výstavbou pontonového mostu bylo počítáno až v případě vypuknutí válečného konfliktu. Od roku 1900 zde bylo započato s výstavbou pěchotních opěrných bodů, pěchotních úkrytů, dělostřeleckých baterií a muničních úkrytů. Status tvrze obdrželo město až v roce 1910. Další zesilování předpolí probíhalo v letech 1910-1914. Těžiště obrany zde spočívalo na pěchotních opěrných bodech (Infanteriestützpunkt), jejichž střed tvořil mohutný kasárenský trakt, který byl obehnán zemním valem a pásem protipěchotních překážek, před kasárna byly vysunuty 1-2 střážnice. Jako stavební materiál sloužily cihly a beton.

Dále po proudu již následovalo město Grudziadz, které již disponovalo starším silným opevněním. Impulzem k další stavební činnosti zde byla pravděpodobně výstavba nového železničního a silničního mostu. V souvislosti s tím bylo rozhodnuto o vysunutí obrany dále od města a především o opevnění důležitých výšin na předpolí. Jako první započala výstavba tří fortů - Stremotzin, Grosser Pfaffenberg a Kleiner Pfaffenberg.

Fort Stremotzin - uzavíral přístupy do města vedoucí podél řeky od jihu. Jeho jádro tvořil pěchotní opěrný bod s velkou kasárenskou budovou obehnaný zemním valem, do kterého byly vestavěny strážnice. Postupem let byly v okolí budovány - pancéřová baterie pro kanóny ráže 105mm ve štítových lafetách, postavení pro dělostřelectvo menší ráže (Fahrpanzery) a řada dalších úkrytů. Většina objektů je v současnosti silně poškozena.

Grosser Pfaffenberg (1890-1898) - společně se sousedním "festem" uzavíral přístupy k městu od východu včetně dvou železnic. Jako první byly postaveny tři menší kasárenské objekty se zemním valem, následovala výstavba hlavních kasáren (s pozorovacími zvony PBT94 a PBT96) a na ně napojené pancéřové baterie pro čtyři kanóny ráže 150mm v kopulích HPT 93. V pozdějších letech byly stavěny další úkryty, pozorovatelny, strážnice, postavení pro Fahrpanzery a počítáno bylo také s polní baterií dělostřelectva. Celý fest byl obehnán pěchotní překážkou a fortovou mříží. Fest se zachoval ve velmi dobrém stavu. Jeho postupné ničení začalo až v 90. letech 20. století. Aktuálně se nachází na soukromém pozemku a je zpřístupňován pouze výjimečně, přičemž majitel údajně příliš nestojí o nezvané návštěvníky. Současně s tím však přestalo i drancování objektů.

Kleiner Pfaffenberg (1892 - 1898) - se nachází v těsné blízkosti výše popsaného festu a měl také stejné zadání. Skládá se však pouze ze dvou velkých kasárenských traktů, které byly obehnané zemním valem, protipěchotní překážkou a fortovou mříží. Hlavní výzbroj, kterou tvořilo 12 děl (90 a 120mm) byla umístěna v otevřených bateriích. Později zde bylo postaveno několik menších úkrytů a postavení pro Fahrpanzery.

Celý prstenec byl v průběhu let zesilován pomocí řady pěchotních opěrných bodů. Především na jihu se však z některých z nich naprosto nic nedochovalo, a tak nejsou na níže umístěné mapě vyznačené. Na jižním křídle navíc obranu kromě polních dělostřeleckých baterií zesilovala také další pancéřová baterie pro čtveřici kanónů ráže 105mm ve štítových lafetách (Schirmlaffettenbatterie Waldhof). V roce 1914 proběhla další vlna výstavby zesílených pěchotních postavení, umístěných na předpolí. Na severním křídle je možné narazit také na lehké opevnění, které zde na konci 30. let vybudovalo Polsko.

Pro úplnost je nutné se zde zmínit ještě o dvou místech, které se nacházejí dále na sever. Na levém břehu Visly se nedaleko obce Maly Garc dochovala v dobrém stavu polní baterie z let 1901-1902 pro 6 kanónů ráže 100mm. Posledním místem, kde zde bylo vybudováno moderní opevnění bylo město Marlbork. Předmostí zde bylo předsunuto před řeku Nogat, která tvoří východní rameno Visly v její deltě. V letech 1899 - 1915 zde bylo postaveno 14 pěchotních postavení a jeden pěchotní opěrný bod, řada úkryty a polních baterií. Pouze výjimečně se zde nacházela také postavení pro Fahrpanzery.

 


Zobrazit místo Forty na východní hranici na větší mapě

Popis výstavby, výzbroje a vybavení, kterému se věnují tyto stránky tak vychází z konstrukce výše popsaných pevností.

 

 

HOME  ]