ITALSKÉ OPEVNĚNÍ 1870 - 1918

 

Podobně jako v řadě jiných států, byla také v Itálii první fáze výstavby pancéřových fortů spojena s německou společností Gruson, která dodávala téměř do celého světa své litinové pevnostní prvky. Ve své době bylo velmi známé zkušební postřelování pancéřových prvků, které předcházelo objednávce mohutných věží pro pobřežní obranu v přístavu La Spezia a Taranto. Co se týče vnitrozemských fortifikací, směřovaly největší dodávky do prostoru hranic s Francií (okolí Susy na přístupu k Turínu a do okolí přístavních měst Savona a Janov (Genova). V omezené míře nalezly své místo také ve fortech na hranicích s Rakousko-Uherskem. Z tohoto období se do současnosti nic na vnitrozemských opevněních nedochovalo. Vše padlo za oběť těžbě kovů v meziválečném období.

Fort Monte Maso

Týlová část Fortu Monte Maso. Po stranách vchodu jsou čtyři střílny pro kanóny 149G

Na hranici s Rakousko-Uherskem byl v tomto období na čtvercovém půdorysu vybudován Fort Monte Maso (1883-1887), jehož hlavní výzbroj šesti kanónů byla umístěna v litinové kasematě Gruson o tloušťce 480mm, určené pro přímou palbu na silniční komunikaci vedoucí z Passo Pian delle Fugazze do Valli del Pasubio. Hlavní výzbroj tvořily kanóny ráže 149mm typ G (model 149G). Další čtyři kanóny 149G byly umístěny v kasematách v týlu fortu a působyly svojí palbou do opačného směru. K dispozici byly čtyři druhy granátů - šrapnel, kartáč, trhavý a litinový. Obvodový příkop byl chráněn pomocí střílen umístěných v kontreskarpové stěně. Stavebním materiálem byl kámen. Fort prošel těsně před 1. světovou válkou modernizací, která spočívala ve snesení zeminy a překrytí kasematy vrstvou betonu v síle 2 - 2,5m. Po vypuknutí války se naplno ukázala slabina pancéřových kasemat, které byly tak nešťastně směřovány severozápadním směrem na přístupy do Val Canale, že i když po několik let probíhala fronta pouze několik kilometrů daleko, nebyla z fortu vypálena jediná rána. Z tohoto důvodu došlo brzy také k jeho odzbrojení, pro případ průlomu fronty zde zůstaly patrně pouze 2 kanóny, ostatní byly přesunuty do výhodnějších pozic. V meziválečném období došlo ke sešrotování pancéřové kasematy, také vnitřní cihlové příčky a další stavební materiál byl rozprodáván na okolní stavby. Přesto se samotný fort dodnes dochoval.

Na hranicích s Francií se z tohoto období sice bez pancéřových prvků, ale v poměrně dobrém stavu dochovaly Fort Bramafam (1874 - 1889), ve kterém je dnes umístěno vojenské muzeum věnující se historii fortu a také meziválečnému opevnění (Alpskému valu). Zde byly nainstalovány vůbec první otočné kopule s dělostřeleckou výzbrojí v Itálii. Hlavní výzbroj pod pancířem tvořily dva kanóny 120/21 v sólo provedení, pro blízkou obranu byla k dispozici čtveřice výsuvných otočných věží s rychlopalnými kanóny ráže 57mm. Druhým je Forte del Colle delle Finestre vybudovaný ve stejnojmenném průsmyku v nadmořské výšce 2176 metrů, jehož hlavní výzbroj tvořili kanóny ráže 56mm ve dvou výsuvných otočných kopulích Gruson. V dobrém stavu, ovšem bez pancéřových prvků, jsou také forty v okolí Savony a Janova. Snad s výjimkou jediného jsou však nepřístupné. Souběžně s výstavbou moderních objektů byly dál dostavovány také forty bez pancéřových prvků, jejichž hlavní dělostřelecká výzbroj byla umístěna v kasematách, případně na valech. Jedná se o stavby, které byly dokončovány v průběhu 80. let 19. století (např. objekty v prostoru Mont Cenis, nebo Col de Tende).

Druhá fáze výstavby opevnění je spojena s výstavbou unifikovaných pancéřových baterií. Typová stavba byla vyzbrojena čtveřicí kanónů ráže 149mm, pouze výjimečně bylo osazeno 6 kusů. Lišila se pouze síla pancéřování věží. Kanóny i kopule byly produkovány společnostmi Schneider a Armstrong, později byly licenčně vyráběny přímo v Itálii. Výstavba většiny z nich spadá do období cca 10 let před vypuknutím 1. světové války. Vybudovány byly desítky fortů. Výstavba se soustředila především na hranice s Rakousko-Uherskem. Bez povšimnutí však nezůstala ani hranice s Francií. Hranice se Švýcarskem byla opevňována spíš kvůli hrozícímu obchvatu rakousko-uherských, případně německých jednotek.

Hlavním stavebním materiálem většinou prostý beton, bez jakéhokoliv zesílení například pomocí traverz. Také samotná kvalita betonu byla více než diskutabilní, s poměrně malým obsahem cementu. Tomu odpovídala také odolnost objektů před nepřátelskou palbou během 1. světové války. Například u Fortu Campolongo jeden z granátů ráže 30,5 cm zvládl nejen prolétnout stropnicí pancéřové baterie, ale také boční zdí, přičemž následně detonoval až v obvodovém příkopu.

Jak již bylo zmíněno, samotná pancéřová baterie měla typizovanou dvoupatrovou podobu. Kromě kopulí pro hlavní výzbroj ještě obvykle disponovala pozorovacím pancéřovým zvonem. Zbytek fortu se vždy lišil v závislosti na jeho poloze v terénu. Pokud to bylo nutné, byl obehnán hlubokým příkopem s vyzděnou, případně vybetonovanou kontreskarpovou stěnou. Výjimečně byla vyzděna také eskarpová strana. Velmi často byly objekty umisťovány na hranu skalních srázů, kde nebylo na většině, nebo alespoň části obvodu nutné řešit protipěchotní obranu. K dispozici byly často také střelecké parapety pro pěchotu, postavení pro těžké kulomety, pěchotní úkryty. V hojné míře byly instalovány otočné výsuvné věže pro různé varianty těžkých kulometů. V okolí Benátek byly budovány pancéřové forty, které měly kromě klasické hlavní výzbroje osazeny v traditorech také kanóny ráže 75mm pro boční palbu. Pro potřeby skladování munice byly ražené podzemní prostory, většinou umístěné mimo půdorys samotné pancéřové baterie/fortu. Podobně byly ubikace často umisťovány hlouběji do týlu, nebo do palebného stínu, v těchto případech byly budovány v nižší odolnosti, případně se jednalo o standardní kasárenskou budovu. Pro obranu obvodového příkopu byly používány různé varianty pancéřových desek a kasemat, umístěných většinou na eskarpové straně.

Stropnice pancéřové baterie Fortu Montecchio Nord se čtveřicí věží pro kanóny ráže 149mm

I přes jejich relativní modernost a vzrůstající obavy o dostatečnou odolnost objektů v zrcadle válečných událostí probíhajících na jiných frontách byla reálná odolnost těchto staveb ve válečných podmínkách doslova šokem. Pancéřové baterie byly obléhacím dělostřelectvem doslova trhány na kusy. Na vině bylo nejen nedostatečné pancéřování samotných kopulí, ale také malá síla stropních konstrukcí. Mnoho objektů bylo vyklizeno bez boje, nebo se nedokázaly bránit delší dobu. Skutečnou pohromou však byla až těžba surovin v meziválečném období, která nechala naprostou většinu objektů v naprostých troskách.

Dodnes se tak v téměř kompletním stavu zachoval pouze jediný fort, Jeden disponuje kopulemi bez zachovalé výzbroje a na jednom se dochovalo několik drobnějších pancéřových prvků. Všechny se nacházejí na hranicích se Švýcarskem. Další pancéřové prvky se zachovaly ve dvou blokhausech (u řeky Tagliamento a u simplonského železničního tunelu). Naproti tomu desítky objektů jsou zcela v troskách. U některých z nich, především v místech významných bojů 1. světové války však v posledních letech proběhly velmi nákladné rekonstrukce, které fortům vracejí alespoň jejich původní podobu po stavební stránce. V některých případech jsou kopule hlavních zbraní nahrazovány více či méně zdařilými maketami.

Fort Montecchio Nord

Fort byl vybudován v letech 1912 - 1914 na vyvýšenině na východním břehu jezera Como v blízkosti obce Comelico. Umístěn byl na strategickém místě, s výstřelem do dvou důležitých údolí umožňujících postup nepřátelských jednotek ve směru na Miláno od Stelvia nebo Splugy. Stavba byla rozdělena do dvou částí. V týlu ve skalním zářezu se nacházela odolná kasárna s ubikacemi, ošetřovnou, zbrojnicí, sociálním zázemím a záchody. V podzemí se zde nacházely zásobníky na vodu. Naopak zde nebyla k dispozici vybavená kuchyně. Přístup do "bojové" části byl možný pomocí kryté cesty, která byla po levé straně opatřena řadou střílen pro postřelování nádvoří. V půli cesty se nacházel podzemní úkryt pro munici a o něco výš místnost pro její laborování. Chodba ústila ve spodním patře pancéřové baterie, kde se nacházely sklady munice připravené k transportu a použití, odkud bylo možné dělostřelecké granáty dopravovat do bojového patra pomocí výtahů. Pro vojáky byl přístup tvořen pomocí schodiště.

V horním patře se nacházela na týlové straně dlouhá chodba, ze které se vstupovalo do velitelské místnosti s pozorovacím zvonem a do čtyř věží pro kanóny ráže 149,1 mm Schneider model 1910 S s dostřelem 12 - 14 kilometrů. Také samotné kopule jsou z produkce společnosti Schneider, skládaly se ze dvou k sobě sešroubovaných částí, s celkovou tloušťkou pancéřování 164mm (tři vrstvy - 140mm a 2x12mm). Předpancíř tvořilo 6 segmentů o tloušťce dosahující max 275 mm. Celková hmotnost včetně zbraně tak činila okolo 100 tun, na samotnou věž připadalo cca 40 tun. V tomto případě se jedná o variantu nakupovanou ve francouzské zbrojovce Schneider-Creusot v celkovém počtu 40 kusů. Ostatní témě dvě stovky kopulí byly produkovány v různých variantách společností Vickers-Terni dle konstrukce společnosti Armstrong přímo v Itálii, na rozdíl od výše popsaných kopulí se tyto skládaly ze tří k sobě sešroubovaných segmentů. Ostatní parametry byly téměř shodné. K dispozici byly dva typy granátů - šrapnelový o váze 52kg a ocelový/průrazný o hmotnosti 42 kg.

Interiér věže s kanónem ráže 149mm

Interiér otočné věže s kanónem ráže 149mm - Fort Montecchio Nord

Přímo z nádvoří byla přístupná strojovna, která krom agregátu obsahovala také čtyři olověné akumulátory. Objekt byl vybaven také ventilací, která byla poháněna pomocí elektromotorů. na čele fortu se nacházel masivní vyzděný příkop. Poněkud neobvykle zde zcela chyběla nějaká masivnější protipěchotní obrana tak jak je zvykem u ostatních italských pevností. Od sešrotování v meziválečném období patrně fort zachránila jeho poloha na švýcarské hranici, kde se nepředpokládala výstavba moderních objektů Alpského valu, ani nedošlo k jeho poškození v průběhu 1. světové války. V aktivní službě tak byl i v období 2. světové války. Po ní se na tuto oblast nevztahovaly demoliční nařízení, narozdíl například od hranic s Francií. V poválečném období zde byl sklad zbraní a výcvikový prostor. Dnes je zde umístěno muzeum. Jak již bylo zmíněno, jedná se o jediný kompletně zachovalý pancéřový fort na území Itálie.

Forte di Oga

Západně od Bormia nad obcí Oga v nadmořské výšce 1730 metrů byl v letech 1908 - 1914 vybudován fort, jehož hlavním úkolem bylo postřelování komunikací vedoucích od Stelvia a Livigna. Hlavní výzbroj tvořila čtveřice kanónů ráže 120mm d/40 vz 1912 RE. Původně námořní kanón byl osazován pro potřeby pevností do pancéřových otočných věží Armstrong typ A s tloušťkou stěn pouhých 40mm. Vnitřní průměr věže činil 360 cm. Do vypuknutí války došlo k osazení této kombinace věže a kanónů pouze do tohoto fortu. K dispozici byly tři typy granátů - ocelový, litinový a šrapnelový.

Stavebním provedením se fort podobá brialmontovým pevnostem, které byly budovány v Lutychu nebo Namuru. Hlavním stavebním materiálem byl prostý beton. Fort je obehnán příkopem s vyzděnou kontreskarpou na jehož dně, stejně jako v celém okolí se dodnes nachází hustá síť protipěchotních překážek. Blízkou obranu zajišťovaly dvě otočné výsuvné věže umístěné po stranách pancéřové baterie. Na východní straně byla navíc část příkopu, který zde kvůli terénu na kontreskarpové straně chybí, postřelována z pancéřové kasematy přístupné ze spodního patra pancéřové baterie. Ze stejného důvodu byl na této straně příkop v týlu, který zde tvoří jakési nádvoří se vstupy do baterie na straně jedné a s hlavním vchodem na straně druhé, přepažen masivní zdí a nebylo dokončeno jeho hloubení do plného obvodu, aby se zabránilo případné přímé nepřátelské palbě přímo do nitra fortu.

Strojovna fortu Oga

Strojovna Fortu Oga

Týlová část obvodového příkopu bula využita k umístění potřebné infrastruktury. Do fotru se vstupovalo cestou vedenou pod úrovní terénu. Na masivní bránou byl vstup chráněn pomocí posuvného mostu a postřelován řadou střílen. Do kontreskarpové stěny zde byly zabudovány kromě samotného vstupu také další místnosti, ve kterých se nacházela strážnice, kuchyně, sklad proviantu, latríny, místnosti pro laborování munice a vstup do podzemních skladů munice. Přímo na dně příkopu byly pod povrchem umístěny nádrže na vodu. Pomocí dvou vchodů bylo možné vstoupit do spodního patra pancéřové baterie. Tudy byla také dopravována munice, která byla poté transportována pomocí ručních výtahů do bojového patra. Okna byla opatřena okenicemi se střílnami pro potřeby blízké obrany. Na bocích spodního patra se nacházely vstupy do poteren vedoucích k otočným výsuvným věžím, ve kterých byl osazen americký dvouhlavňovým kulometem ráže 10,4 mm (dle patentu W. Gardnera) s dostřelem 2.000 metrů. Na pravé straně se nacházel navíc vstup do poterny vedoucí k pancéřové kasematě postřelující východní část obvodové překážky.

Ve spodním patře se dále nacházely sklady munice, ubikace posádky, ošetřovna, zbrojnice, strojovna a místnost pro akumulátory, sociální zázemí, ubikace důstojníků (důstojníci měli k dispozici polní lehátka, zbytek posádky dřevěné palandy a slámu) a vstup do pancéřové kaponiéry, která postřelovala týlovou část příkopu tvořící "nádvoří" fortu s výše popsanou infrastrukturou. Po schodišti se vstupovalo do bojové části pancéřové baterie, kde si již klasicky nacházely vstupy do jednotlivých věží a také do velitelství, které disponovalo pozorovacím zvonem. K dispozici byly také čtyři příruční sklady munice a toalety.

Přímo z "nádvoří" je možné po schodišti sestoupit do podzemní prachárny. Zde jsou vyzděny speciální "sklady" s dřevěnou podlahou a otvory pro osvětlení, se kterým bylo manipulováno zvenčí, aby nedošlo k nechtěnému výbuchu. Odtud lze pokračovat dále do podzemí, kde se jednak nachází válečný vchod pro posádku, ústící v jedné ze serpentin přístupové cesty a také nasávání vzduchu, který byl pomocí kotle a soustavy radiátorů před rozvedením do jednotlivých částí spodního patra pancéřové baterie temperován na požadovanou teplotu. Všechno toto vybavení se dochovalo dodnes.

Také tento fort byl v aktivní službě ještě v meziválečném období. V polovině 30. let byla vybudována u přístupové cesty nová kasárna pro posádku. V současné době je zde umístěno muzeum. Samotné kanóny, ani jiná výzbroj se nedochovaly.

Otočná výsuvná věž pro kulomet - Fort Oga

Výsuvná otočná věž pro těžký kulomet ve vysonuté poloze - Fort Oga

Těžiště výstavby v tomto období však spočívalo na hranicích s Rakousko-Uherskem. Silným opevněním disponovaly Benátky. Nesouvislá linie fortů byla dále směrem k hranicím vysunuta před řeku Tagliamento, s cílem blokovat důležité komunikace. Ve větším měřítku probíhala výstavba mezi Udine a Tolmezzem, nejseverněji položenou pevností byla v této oblasti Chiusaforte. Tento fort prošel v nedávné době kompletní renovací. Dále na západ probíhala výstavba na linii Cadore - Brenta/Cismon - Asiago - Verona, západně od Lago di Garda byly budovány pouze samostatné uzávěrové forty.

Již těsně před vypuknutím války panovala jistá obava z nedostatečné odolnost pancéřových fortů. Na nejohroženějších místech tak začala být dělostřelecká výzbroj pomalu přesouvána do kavernových objektů, obvykle umístěných v příkrých, či kolmých skalních stěnách. Stavební šílenství však začalo až v průběhu války, kdy fronta zamrzla na dlouhé období na stejném místě a zároveň byla intenzivně budována záchytná postavení pro případ průlomu. Právě v této výstavbě je možné sledovat předobraz fortifikací budovaných v meziválečném období v rámci Alpského valu.

Kavernové postavení na Monte Pasubio

Interiér kavernového postavení na Monte Pasubiu

Budování pevnostní v průběhu války se nesoustředilo pouze na samotnou frontovou linii, kde bylo do značné míry limitováno nepřátelskou palbou, ale také do týlu, kde probíhala intenzivní výstavba záchytných postavení. Zajímavé stavby je tak možné nalézt podél celé frontové linie. Za pozornost stojí mimo jiné

Zkušenosti z 1. světové války se promítly do meziválečné výstavby Alpského valu, a to především do její první fáze. Tato problematika je předmětem samostatných stránek.

 

 

 

HOME  ]