[  Výstavba  ] [  Výzbroj  ] [  Typologie  ] [  Odkazy  ]
 

VÝZBROJ A VYBAVENÍ

 

Během 25 let výstavby finských opevnění byla použita široká škála výzbroje i pancéřových prvků. Dominantní zbraní byly po celou dobu vodou chlazené těžké kulomety, ve většině případů umístěné na pevnostních lafetách v betonových střílnách. Pouze ve velmi omezeném množství byly osazovány pancéřové střílny. Patrně v několika málo exemplářich se nachází na linii Salpa, fotografie dalšího exempláře jsou k nalezení na internetu a pocházejí ze Svirské linie. Na některých fotografiích z výstavby VT linie jsou identifikovatelné silné pancéřové desky, bližší informace k účelu však chybí. Pokud byly přítomny, osazovaly se do střílen na ochranu týla, případně vchodu patrně střílny pro lehké kulomety.

Obsluha těžkého kulometu v objektu č. 303 "Lilli" Harparskogské linie v září 1941.  Zdroj: SA-Kuva

V rámci výstavby Mannerheimovy linie bylo vybudováno několik objektů pro boční i přímé palby, do kterých byly osazovány vrstvené pancéřové pláty o síle 32 centimetrů, které zůstaly na území Finska po výstavbě ruských válečných lodí v předválečném období. V některých případech tvořily také stropnice objektů. Jejich odolnost zesilovalo obložení ze žulových bloků.

 

Protitanková výzbroj

Již od poloviny 20. let byly stavěny na Mannerheimově linii objekty pro boční palbu protitankových kanónů. Jejich výzbroj tvořily poněkud zastaralé, ale i v jiných zemích používané kanóny ráže 57 mm Nordenfeld a Caponier. Nordenfeld disponoval teoretickou kadencí 20 ran za minutu s maximálním dostřelem 9 tisíc metrů. Ke stejnému účelu mohly sloužit také kanóny ráže 75mm Meller (Canet) s maximálním dostřelem 12 kilometrů a teoretickou kadencí 10 ran za minutu. Na celé Mannerheimově linii bylo touto výzbrojí osazeno 8 objektů.

Protitankový kanón ráže 45mm v jednom z bojových objektů v okolí Skogby - Harparskogské linie, září 1941

Protitankový kanón ráže 45mm v jednom z bojových objektů v okolí Skogby - Harparskogské linie, září 1941.  Zdroj: SA-Kuva

Od roku 1940 se v budovaných objektech začaly osazovat výhradně pevnostní protitankové kanóny ráže 45mm model 1940, některé zdroje uvádějí také omezenou sérii kanónů ráže 37mm. Uchyceny byly v masivní střílně pomocí kulového čepu. Minimálně do jednoho objektu na linii Salpa, který byl stavebně dokončen, a do několika rozestavěných byly určeny jako protitanková výzbroj kanóny ráže 76mm. Žádný z nich se však patrně nepodařilo osadit a informace chybí také o samotné zbrani (hlavně pro pevnostní protitankové kanóny však byly získávány z ukořistěných tanků ruské výroby). Na VT a Svirské linii byl dle dostupných fotografií osazován ještě jeden typ pevnostího PTK ráže 45mm, který se tvarem střílny podobal spíše ruskému pevnostnímu protitankovému kanónu DOT-4.

Pro zesílení linie opevnění byly v nejohroženějších prostorech zakopávány části kořistních ruských tanků, případně byly do zesíleného polního opevnění osazovány samotné věže z T-26, T-37, BT-2, BT-5, BT-7 a BA-6 jejichž výzbroj tvořily kanóny ráže 37 nebo 45 mm. Případně byly osazovány těžkými kulomety. Na linii Salpa se většina z nich zachovala dodnes.

V blízkosti vchodů, nebo přímo jako jejich součást navíc byly budovány úkryty pro polní protitankové kanóny, které měly v okolí připravená palebná postavení ve formě polního opevnění.

 

Dělostřelecká výzbroj

První objekty s dělostřeleckou výzbrojí byly budovány na Mannerheimově linii s kanóny řáže 75mm Meller (Canet). V týlu pevnostních linií však byly budovány dělostřelecké baterie obdobné těm, které sloužily pobřežní obraně. Hlavní výzbroj zde byla umístěna v otevřených železobetonových postaveních, která byla zapuštěna pod úroveň terénu. Jejich výzbroj tvořily kořistní ruské kanóny ráže 152mm (dostřel 19 kilometrů) a moždíře ráže 229 a 280 mm. Část těchto baterií měla kombinovaný účel a sloužila jak pobřežní, tak vnitrozemské obraně.

Oprava ukořistěných pevnostních kanónů L-17 ráže 76mm před jejich osazením do nově budovaných dělostřeleckých objektů,  květen 1942.  Zdroj: SA-Kuva

Na opevněních budovaných v letech 1942-1944 byly budovány dělostřelecké sruby pro kořistní pevnostní kanóny ruského původu L-17 ráže 76mm.  Kanón byl spolu se zaměřovacím dalekohledem KT-4 montován do kulového kloubu o síle 160 mm. Kloub byl zasazen do střílny, která se skládala ze dvou částí o síle 40 mm (vnitřní) a 160 mm (vnější). Maximální teoretický dostřel kanónu byl 12000 metrů (praktický 7300 metrů) při kadenci 25 ran/min. Odměr kanónu byl +/- 30° a náměr od -12° do +12°. Obsluhu tvořilo 5 mužů.

Ukořistěno bylo patrně 13 kusů. Po repasování první várka osmi kusů zamířila na Svirské postavení a na Maselskou šíji.

 

Pozorování

Již od počátku výstavby opevnění byly na stropnice osazovány pozorovací zvony, jejichž vzhled se až do roku 1944 příliš nezměnil. To však nelze říct o jejich odolnosti, která se v průběhu let zvyšovala. Na Salpa linii byly osazovány pozorovací zvony model 1939 o hmotnosti 9 tun (průměr 110 centimentů) a především model 1940 o váze 12 tun s proměnlivou tloušťkou pancíře (směrem k nepříteli byla kopule masivnější). Ve velmi omezeném počtu byly produkovány také pozorovací kopule model 1941, které nedisponovaly průzory po celém obvodu, a také model 1944 pro dvě osoby. Na první pohled jsou tyto pancéřové prvky od sebe nerozeznatelné. 

Další variantou byly pancéřové kopule model 1940 původně projektované pro účely pobřežní obrany, které byly osazovány pouze několik centimetrů nad stropnici objektů. V jejich vrchlíku byl umístěn periskop. Osazeno  bylo údajně okolo třiceti kusů.

Ve speciálně budovaných pozorovatelnách byl osazován periskop do hluboké šachty, nad kterou měla být patrně umístěna pancéřová deska. K jejímu osazení minimálně na Salpa linii pravděpodobně nikdy nedošlo. V roce 1944 byla do výzbroje zavedena ještě jedna pozorovací polokopule, která se velmi podobala modelu 1941, disponovala však pouze dvěma průzory a z větší části tak měla být zabudována do stěny objektu.

 

Maskování

Na Mannerheimově linii nebylo maskování věnováno příliš pozornosti. To se změnilo hned v roce 1940 na nově budovaných opevněních. Hojně bylo používáno maskovacích sítí, obložení kamennými bloky, což navíc zvyšovalo odolnost, větví z okolní vegetace apod. Na zvony byly lepeny kameny z okolí, byly potahovány maltou nebo maskovány jako falešné pařezy. V zimě byly natírány bílou barvou. V některých případech tato činnost probíhala tak důkladně, že na dobových fotografiích jsou tyto stavby oproti současnému stavu k nerozeznání. Na opevnění budovaném v letech 1942-1944 se projevovala snaha pokud možno celou stavbu ukrýt pod úroveň terénu.

 

Překážky

Velký důraz byl ve finském opevnění kladen na důslednou protitankovou obranu. K té bylo využíváno především přírodních podmínek - bažin a vodních toků. V ostatních případech byly budovány rozsáhlé linie překážek, které tvořily pásy žulových kvádrů, betonové "dračí zuby", nebo jejich varianty v dřevěné, nebo dřevěno-kamenné podobě. Protipěchotní překážky byly obvykle tvořeny několika řadami dřevěných kůlů s ostnatým drátem.

Vybavení objektů

 

 

HOME  ]