[  Výstavba  ] [  Výzbroj  ] [  Typologie  ] [  Odkazy  ]
 

VÝSTAVBA OPEVNĚNÍ

 

Mannerheimova linie

Mannerheimova linie byla vybudována na nejohroženějším místě finsko-ruských hranic. Jednalo se Karelskou šíji, která se nachází mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem. V těchto místech existovala hustá silniční i železniční síť, vedoucí přímo do hloubi hospodářsky nejsilnější části Finska. Výraznějšími přírodními překážkami byly bažiny, jezera a řeka Vuoksi v severní části šíje. Těchto překážek bylo mistrně využito, a tak představovaly s výjimkou zimního období dokonalou protitankovou i protipěchotní překážku. Severní břeh místy velmi široké řeky Vuoksi proto kopírovala téměř polovina budované linie.

Ze stejného důvodu a blízkosti strategicky důležitého města Petrohrad budoval také Sovětský svaz již od 20. let na své straně hranice Karelský opevněný rajón, který byl součástí tzv. Stalinovy linie.

Zničený objekt Mannerheimovy linie ve stavu z roku 1941 - prostor Muolla (Правдино). Zdroj: SA-Kuva

Výstavba opevnění započala na Karelské šíji ve vzdálenosti okolo 60 kilometrů od hranic v roce 1920. Jako první byly budovány malé kulometné objekty pro přímou palbu se střílnou tvarovanou z betonu. Poměrně malý objekt disponoval pouze střeleckou místností a výklenkem pro ubytování posádky. Prostor vchodu nebyl nijak chráněn. Osazována zde nebyla žádná speciální pevnostní výzbroj. V týlu postavení byly budovány odolné úkryty pro pěchotu, které mohly souběžně sloužit také jako velitelská stanoviště. Zhruba od roku 1922 byla výstavba rozšířena také na objekty pro boční palbu dělostřelectva (kanóny ráže 75mm) a protitankových kanónů (ráže 57mm různých typů), která se soustředila především do severní části linie. V týlu postavení byly v blízkosti břehů Finského zálivu a Ladožského jezera vybudovány dělostřelecké baterie. Jejich primárním účelem byla pobřežní obrana, nicméně svojí palbou byly schopné působit také na podporu vnitrozemského opevnění (čemuž v průběhu války bránil především nedostatek munice). Stavební činnost zde trvala do září 1924. Toto starší opevnění bylo někdy nazýváno Enckellova linie (Enckell-linja).

Ve větším měřítku se výstavba opevnění rozběhla až ve 30. letech. Jako první proběhla úprava starších objektů pro přímé palby z 20. let, které byly z hlediska odolnosti vyhodnoceny jako nedostatečně. Přestavěny měly být buď na pasivní úkryty, případně původní stavba posloužila jako ubikace, ke kterým byl přistavěn objekt pro boční palbu. Tyto rekonstrukce však do vypuknutí války nebyly realizovány u všech starších pevnůstek. Konstrukce nově budovaných objektů pro boční palby se nápadně podobá nejmodernějším stavbám budovaným v průběhu 1. světové války v pevnostním prstenci Helsinek.

Tento koncept byl dále rozvíjen. Budovány byly další typy pevnůstek pro boční palbu. Na stropnice byly osazovány pancéřové pozorovací zvony. V některých případech docházelo ke slučování kulometných objektů a pasivních úkrytů do větších celků. Tyto objekty následně vzhledem ke své ceně nesly označení "milionářské". Jistou specialitou bylo využití starších ocelových plátů, které zůstaly na území Finska po 1. světové válce, a které měly původně sloužit pro stavbu ruských válečných lodí. Z nich byly budovány pancéřové kasematy pro těžké kulomety určené k boční i přímé palbě. Reálně se jednalo o masivní pláty osazené pod určitým úhlem do stěny objektu a někdy tvořily také stropnici. Odolnost byla dále zesilována obložením žulovými bloky. Takto budované objekty měly nízký profil a dařilo se vhodně umisťovat do prostoru za protitankovými překážkami.

Velké a především finančně nákladné objekty byly v období těsně před vypuknutím války nahrazeny menšími kulometnými objekty pro boční palbu. Přímo uvnitř byla k dispozici ubikace pouze pro deset vojáků. Vchod byl však zákopovým systémem napojen na pasivní úkryt v týlu postavení, ve kterém byla umístěna výpadová jednotka obsazující zákopový systém v okolí. Samotný bojový objekt, případně úkryt disponoval pozorovacím zvonem.

Protitanková překážka

Protitanková překážka z žulových bloků v prostoru Kuolemanjärvi (Пионе́рское), na dřevěných podstavcích se nacházejí bloky určené k zatarasení silnice - fotografie ze září 1943. Zdroj: SA-Kuva

Síla linie, tak jak je vnímána v současné době, spočívala spíše na zesíleném polním opevnění a odhodlaných obráncích. Délka linie totiž činila necelých 140 kilometrů, na kterých bylo ve dvou sektorech stálého opevnění vybudováno pouze necelých 200 objektů! Čtvrtina z nich byly navíc pasivní úkryty.

Hlavní obranné postavení získalo dodatečně označení Mannerheimova linie, v týlu se nacházely další dvě obranná postavení. První z nich chránila přístupy k Vyborgu (nazývané v originále Väliasema nebo V-asema) s 23 permanentními objekty a druhá - poslední linie obrany se nacházela severně od města a blokovala průchody mezi jezery (s názvem Taka-asema nebo T-asema - později v tomto prostoru byla budována linie VKT). Zde se patrně nacházelo pouze pět permanentních objektů. V době Zimní války byly obě linie v ranném stádiu výstavby. K dispozici byla také předsunutá postavení, na kterých se podařilo zastavit úvodní fázi útoku Rudé armády.

Na všech liniích se stálá opevnění nacházela ve 29 opěrných bodech. Ostatní se skládaly pouze ze zesíleného polního opevnění (dřevozemní objekty). To bylo budováno v pěti sektorech, ve kterých se nacházelo celkem 800 pasivních úkrytů, 600 kulometných hnízd a 440 kilometrů připravených zákopů.

Hloubka obranných linií tak byla získávána především díky výstavbě zesíleného polního opevnění a zákopových systémů. Také protipěchotní a protitankové  překážky byly členěny do značné hloubky. Protipěchotní překážky byly klasicky tvořeny ostnatým drátem umístěným především na dřevěných kůlech. Protitankové byly tvořeny řadami žulových bloků, typově se jednalo o jakousi variantu německých dračích zubů. Tato překážka byla hojně používána nejen na veškerých finských opevněních, ale také například v sousedním Švédsku na opevněních na hranicích s Norskem budovaných v průběhu 2. světové války (okupovaným německou armádou). Maskování objektů na této linii nebyla věnována přílišná pozornost, což se výrazně změnilo v následujících letech, značnou vinu na tom měla nedokončenost celé linie.

V řadě pramenů je zmiňován také fakt, že především v průběhu 20. a v první polovině 30. let nebyla věnována ostraze objektů přílišná pozornost, což umožnilo ruské straně důkladně prozkoumat existující fortifikace. Údajně byly pořízeny dokonce důkladné nákresy objektů a fotografie interiérů. V průběhu samotné války byly tyto informace často na škodu, protože těsně před jejím vypuknutím došlo ke značným stavebním úpravám řady objektů a především k zesílení obrany. Útočící jednotky se tak dostávaly do palby objektů, se kterými vůbec nepočítaly.

Harparskog linie

Jedním z důsledků Zimní války byla ztráta, resp. dlouhodobý pronájem poloostrova Hanko včetně řady ostrovu v okolí. Ve stejnojmenném městě na cípu poloostrova se nacházela důležitá námořní základna. Z hlediska Sovětského svazu mělo toto území strategický význam pro účinnou obranu přístupových tras Finským zálivem k Petrohradu. Naopak pro Finsko nově vznikající ruská základna představovala závažné ohrožení. V blízkosti se nacházela řada důležitých měst včetně Helsinek.

Z tohoto důvodu není divu, že o výstavbě opevnění pod názvem Harparskog linie (nebo H-linie) bylo rozhodnuto pouhé dva dny po podpisu mírové dohody, tedy 15. března 1940. Opevnění bylo budováno pouze několik kilometrů od nově vzniklých hranic. Na předpolí rychle vyrůstalo zesílené polní opevnění a protipěchotní a protitankové překážky. S jistým odstupem pak následovala samotná hlavní linie budovaná prioritně od léta 1940 v centrální části linie k přehrazení poloostrova, která měla být tvořena masivní protitankovou překážkou, za kterou se nacházely objekty pro boční palbu protitankových kanónů a těžkých kulometů, pěchotní úkryty a kavernové objekty s kombinovaným určením. Tato centrální část byla při vypuknutí Pokračovací války v červnu 1941 stavebně téměř dokončená. Výstavba na obou křídlech linie započala teprve na jaře 1941. Zdejší opevnění se nacházelo na celé řadě ostrovů a poloostrovů, na kterých je dnes možné narazit pouze na pozůstatky přípravných prací a na kavernová postavení v hrubém výlomu. Jedinou výjimku zde tvoří dělostřelecké baterie, které byly uvedeny do provozuschopného stavu poměrně rychle již v roce 1940.

Do přerušení prací se podařilo dokončit téměř 50 bojových objektů a stejný počet pasivních úkrytů, více než 150 objektů se nacházelo v různém stádiu výstavby, naprostá většina z nich byly objekty bojové.

Centrální část linie Harparskog, která byla na rozdíl od ostatních úseků stavebně téměř dokončena. Zdroj: Mapa: maps.google.com, Rozmístění objektů: hangonrintama.fi

Jediným stavebně téměř dokončeným úsekem byl Harparskog, podle kterého byla později pojmenována celá linie opevnění. Původní název byl dle názvu celého poloostrova Hanko - H-linie. Vybudováno zde bylo pět typových objektů pro boční palbu protitankového kanónu a těžkého kulometu s pozorovacím zvonem a dva objekty pro boční palbu těžkého kulometu. Čtyři pasivní úkryty se nacházely v různých stádiích výstavby a patrně šest objektů bylo stavebně dokončeno (tři s pozorovacím zvonem, jeden s kopulí pro periskop). Nejzajímavějšími objekty byly kombinované objekty budované kavernovým způsobem v místech, kde to dovolily geologické podmínky. Jednalo se obvykle o kombinaci pasivního úkrytu (často pro několik výpadových jednotek), pozorovatelny a 1 - 2 bojových objektů, přičemž střílny mohly být součástí skalního masivu, nebo byl pro ně postaven železobetonový objekt. Tyto objekty byly koncentrovány především do severní části poloostrova, kde k tomu byly příhodné podmínky. V některých objektech se patrně počítalo s osazením 75mm kanónů.

Obsluha pevnostního protitankového kanónu v objektu opěrného bodu Harparskog č. 307 "Sirkka" v září 1941. Svojí palbou blokoval železniční trať Hanko - Dragsvik. Zdroj: SA-Kuva

Konec stavebních prací a především samotného aktivního obsazení opevnění přišel společně se stažením Rudé armády z vojenské základny v Hanko v prosinci 1941. Po ukončení Pokračovací války již Rusko znovu o toto území neprojevilo zájem a zábor se přestěhoval blíže k Helsinkám.

 

 

Zde budovaná opevnění se již velmi podobají Salpa linii, kterou začalo Finsko budovat ve stejném období na nově vzniklých hranicích se Sovětským svazem.

Salpa linie

Souběžně s koncem Zimní války započalo Finsko intenzivně budovat opevnění na nově vzniklé hranici a to pod názvem Salpalinja nebo Suomen Salpa. Jednalo se o mnohem silnější a modernější opevnění, než které bylo vybudováno na Karelské šíji v rámci Mannerheimovy linie. Na frontě dlouhé 1200 kilometrů bylo budováno opevnění, jehož těžiště se nacházelo mezi Ravijoki na břehu Finského zálivu (nedaleko Virolahti) a Lappeenrantou na jihu země, kde mělo opevnění liniový charakter a přehrazovalo relativně dobře schůdné území s řadou cest vedoucích k Helsinkám. Dále na sever se značně mění ráz krajiny, ve které převládají rozsáhlé jezerní oblasti. Zde má opevnění uzávěrový charakter s řadou dělostřeleckých baterií. Místo železobetonových objektů začínají postupně převládat zesílená polní opevnění. Poslední silnější uzávěry s vybudovanými železobetonovými objekty se nacházejí v okolí Kuusama a Joutsijärvi. Poslední silnější zesílené polní opevnění, o kterém mám podrobnější informace se nachází v prostoru Savukoski. Dále na sever by se již mělo jednat výhradně o uzávěry komunikací ve formě polního opevnění.

Jak již bylo zmíněno, započala výstavba na konci Zimní války v roce 1940, intenzita stavebních prací nabrala vrcholu těsně před vypuknutím Pokračovací války v polovině roku 1941. V souvislosti s úspěšným tažením do Sovětského svazu byly práce zastaveny a veškerý materiál byl odeslán na frontu a následně využit při budování nových opevnění. Situace se změnila až na začátku roku 1944, kdy v souvislosti s nepříznivým vývojem válečných operací začaly další práce, které pokračovaly až do uzavření mírové dohody v září 1944. Díky tomu zároveň nedošlo k žádným vojenským akcím v tomto prostoru a naprostá většina opevnění se dodnes zachovala ve velice dobrém stavu. Výjimku tvoří pouze okolí Kuusama, kde byly všechny železobetonové objekty vyhozeny do povětří.

Za tuto relativně krátkou dobu byly postaveny stovky železobetonových objektů - bojových, pasivních i kavernových, několik stovek kilometrů protitankových a protipěchotních překážek, rozsáhlé zákopové systémy a řada dřevozemních objektů. V nejvíce ohrožených místech (např. Virolahti) bylo budováno předsunuté záchytné postavení, v týlu hlavní linie navíc existovaly další uzávěry důležitých komunikací. Okolo 90% veškeré stavební činnosti připadlo na prostor mezi Finským zálivem a soustavou jezer nedaleko Lappeenranty. Tento úsek je také někdy nazýván "Linie Luumäki - Finský záliv" nebo Luumäcká linie.

Střílna těžkého kulometu kavernového objektu v prostoru osady Hostikka č. B175, který disponoval úkrytem pro 20 vojáků, pozorovacím zvonem a jedním TK

Střílna těžkého kulometu kavernového objektu v prostoru osady Hostikka č. B175, který disponoval úkrytem pro 20 vojáků, pozorovacím zvonem a jedním TK. Dobře patrné je maskování objektu pomocí větví a natažená maskovací síť nad skalním zářezem - červenec 1941. Zdroj: SA-Kuva

Hlavní linii tvoří soustava samostatných pěchotních srubů pro boční palbu těžkých kulometů a protitankových kanónů. Pozorování zajišťovaly pancéřové zvony, případně periskopy. Obrana byla zahušťována pomocí pasivních úkrytů, které byly napojeny na zákopové systémy. Tam, kde to přírodní podmínky dovolovaly, byly raženy kavernové objekty, které sloužily jako bezpečné úkryty pro pěchotu, pozorovatelny a často také disponovaly střílnami, které byly buď zabudovány přímo do skaních masivů, nebo se nacházely v přistavěných železobetonových objektech.

Část hlavní výzbroje byla v případě potřeby osazována do pancéřových kopulí pro těžké kulomety. Tyto pancéřové prvky byly navíc v hojném počtu osazovány také do zesíleného polního opevnění. Na místech s dobrým výhledem byly navíc v rámci obranné linie zakopávány kořistní ruské tanky, nebo alespoň jejich věže. Na strategických místech se nacházely odolné pozorovatelny, obvykle kombinované s pěchotními úkryty. V týlu byly stavěny dělostřelecké baterie pro kanóny ráže 75 mm (v některých případech i silnější), které byly umístěny v otevřených postaveních.

K protitankové obraně bylo využito v maximální možné míře bažin, jezer a vodních toků, jejichž hladinu bylo možné zvyšovat pomocí stavidel. Na ostatních místech byly budovány souvislé protitankové překážky z žulových bloků, případně protitankové příkopy, které byly zesíleny pomocí dřevěných stěn.

Rozmístění objektů hlavní linie v prostoru obce Ravijoki nedaleko Finského zálivu. Opevnění zde kopíruje stejnojmennou říčku, kterou bylo možné rozvodnit pomocí stavidel. Mapa: maps.google.com

Především v jižní části linie je možné narazit na poměrně zajímavé stavby, kterými jsou například dvoupatrové bojové objekty, ve kterých jsou střílny hlavních zbraní - protitankový kanón a těžký kulomet umístěny nad sebou. Tento objekt (č. 144) je kombinovaným kavernovým postavením zabudovaným do strmé skalní stěny. Nacházel se v něm rozlehlý úkryt, ve spodním patře střílna těžkého kulometu a o patro výš PTK. Na stropnici byl k dispozici pozorovací zvon. Stěna železobetonového objektu byla z maskovacích důvodů obložena žulovými bloky, podobně byl maskován také pozorovací zvon. Některé objekty byly budovány pravděpodobně pro výzbroj 75mm kanónů, které se však nepodařilo osadit a chybí k nim další podrobnější informace. Jeden z nich se měl nacházet v jednom z objektů severně od Miehikkälä, další například na jednom z ostrovů severně od Lappeenranty. V bezprostřední blízkosti vchodu (případně jako jeho součást) byly budovány úkryty pro protitankový kanón, pro který bylo v blízkosti připraveno polní postavení.

Pro ukázku síly pevnostní linie může posloužit nejjižnější část mezi Finským zálivem a hlavní silnicí Helsinki - Vyborg. Na 11 kilometrech bylo vybudováno okolo 14 kavernových objektů se smíšeným účelem včetně PTK a TK, 40 pasivních úkrytů (varianty pro 20 nebo 40 vojáků), 7 typových objektů pro PTK a těžký kulomet, 14 kulometných objektů, osazeny 4 tankové věže a jedna kopule pro TK do polního opevnění. Nacházelo se zde 11 pevnostních protitankových kanónů, 9 kopulí pro těžký kulomet a 30 pozorovacích zvonů. (u některých objektů je poměrně složité určit, do které kategorie má být zařazen, z čehož mohou vznikat jisté nepřesnosti).

Opevnění Pokračovací války

Poté, co bylo v rámci pokračovací války dosaženo strategických cílů, zamrzla fronta do roku 1944 na jednom místě. V samotné Karelské šíji se rozběhla výstavba tří linií opevnění. První z nich se nacházela přímo na frontové linii a tvořilo ji především zesílené polní opevnění (Pää-asema). V odstupu zhruba dvaceti kilometrů byla vybudována poměrně silná VT-linie (Vammelsuu–Taipale linja). Její výstavba byla oficiálně zahájena v listopadu 1941. Výrazně se  lišila od výše popisovaných linii Salpa a Harparskog. Jednalo se o postavení tvořené hustou linií malých železobetonových objektů, především úkrytů, pozorovatelen a jednoduchých kulometných a protitankových pevnůstek, které byly vkomponované do systému polního opevnění a protitankových překážek. Vybudováno zde bylo dle ruských pramenů přibližně 800-900 železobetonových objektů (finské zdroje uvádějí okolo 1400) a systém PTK překážek, který byl částečně proveden nikoliv ze žulových bloků, ale převážně z betonu.

Betonová protitanková překážka v prostoru Vammelsuu-Kivennapa (Серово - Первомайское), VT linie, stav v  květnu 1944 Zdroj: SA-Kuva

V okolí důležitých komunikací a železnice byly budovány velké opěrné body. Obrana se opírala o vodní toky a soustavy bažin, za kterými následoval sled pasivních a kulometných objektů. Velká hustota malých objektů do značné míry připomíná ve stejnou dobu budované švédské opevnění proti Norsku (okupovaném Německem), které tvořily silné opěrné body v blízkosti komunikací s velkým množstvím malých objektů napojených na zákopový systém, doplněné PTK překážkou. Konec konců jedná se o model, který se v poválečném období uplatnil v řadě dalších  zemí při výstavě opevnění v průběhu Studené války. Typickou koncepci s řadou kavernových objektů, navíc v převážně bažinatém terénu s pískovým podložím zde nebylo možné realizovat. V době útoku Rudé armády v létě 1944 nebylo zdejší opevnění stavebně dokončeno.

Celá linie se v současnosti nachází zcela v troskách a dostupných je pouze málo informací. Dle archivních fotografií se zdejší opevnění nacházelo na jaře 1944 v intenzivní výstavbě, které předcházelo budování silničních komunikací a úzkorozchodné železnice. Kromě malých pasivních úkrytů a jednoduchých kulometných objektů byly budovány také větší objekty, které měly hlavní výzbroj umístěnou v pancéřových kopulích a rozsáhlé pasivní úkryty. Nelze vyloučit ani přítomnost objektů s kořistní pevnostní dělostřeleckou výzbrojí, kterou tvořily ruské kanóny L-17.

Osazování kulometné kopule s pozorovacím průzorem do armatury budovaného objektu v  květnu 1944. Úsek Vammelsuu-Kivennapa (Серово - Первомайское). Zdroj: SA-Kuva

Přímo na frontové linii bylo navíc budováno další opevnění, které kromě zesíleného polního postavení tvořily také zakopané kořistní tanky/tankové věže, pasivní úkryty a dle dostupných informací také objekty pro boční palbu pevnostních protitankových kanónů a těžkých kulometů. K dispozici byly také pancéřové kopule pro těžké kulomety a pozorovací zvony. Místo železobetonových objektů však byly pravděpodobně osazovány pouze do kamenobetonových staveb, nebo do dřevozemních objektů. Tato linie nesla patrně název Pää-Asema. V jiných pramenech je frontová linie po celé své délce označována jako Etulinja, tedy doslovně Přední linie.

Naopak v týlu byla budována linie VKT, která začínala na břehu Finského zálivu u Vyborgu a pokračovala severovýchodním směrem k řece Vuoksi a dále po jejím severním břehu ve směru Kuparsaari–Taipale (po Ladožské jezero). Částečně tak kopírovala průběh Mannerheimovy linie. Právě zde se zastavil ruský postup v roce 1944. Nejvíce pozornosti bylo věnováno právě oběma koncům linie, železobetonové objekty zde byly budovány pouze v omezeném počtu.

Mezi Ladožským a Oněžským jezerem byla v letech 1942-1944 vybudovaná v délce okolo 250 km tzv Syvärinská pozice (Svirská), západní křídlo kryla v týlu PSS linie (Pisi -  Saarinmaki - Sammatus linie - Обжа - Сармяги - Самбатукса). Výstavba opevnění započala oficiálně v květnu 1942. Budována byla zhruba 15 kilometrů od frontové linie. Z tohoto důvodu se částečně nacházela několik kilometrů za řekou Svir, k jejímuž severnímu břehu se přiblížila až zhruba v polovině své délky a pokračovala dál k Oněžskému jezeru. Také o tomto opevnění není příliš mnoho informací. Budovány zde byly všechny výše zmíněné typy bojových i pasivních objektů. V hojné míře zde byly zastoupeny pancéřové prvky, pevnostní objekty pro protitankové kanóny (pevnostní varianty) i kořistní pevnostní děla ruské výroby L-17. Dle některých pramenů bylo v tomto prostoru vybudováno přibližně 1100 železobetonových pevnůstek (finské zdroje uvádějí okolo 400-600) a několik tisíc dřevozemních objektů spojených zákopovým systémem.

 

Inspekční cesta bývalého finského prezidenta P.E.Svinhufvuda po Syvärinské linii v srpnu 1943

Pancéřová kopule pro těžký kulomet osazená v jednom z objektů Sivärinské linie. Fotografie pochází z inspekční cesty bývalého finského prezidenta P.E. Svinhufvuda, kterou provedl v srpnu roku 1943. Zdroj: SA-Kuva

Část staveb byla vyhozena do povětří ihned po obsazení v roce 1944, část byla zatopena v souvislosti s výstavbou vodních děl na na horním toku řeky Svir v 50. letech, přesto se dodnes dochovaly některé objekty v dobrém stavu. Problematická však je jejich dostupnost - většina se nachází v oblastech přístupných pouze člunem.

V týlu bylo navíc od prosince 1943 budováno záchytné postavení pod názvem U-linie, nebo také  Pitkärannan–Loimolan linie. Do vypuknutí války bylo hotových asi 50 kilometrů, na kterých se nacházelo pouze 15 dokončených železobetonových objektů, a několik set metrů protitankových překážek.

Opevnění na Maselské šíji

Velice zajímavé opevnění bylo vybudováno na Maselské šíji v délce přibližně 45 kilometrů mezi Oněžským a Segozerským jezerem. Oficiálně bylo s výstavbou započato v roce 1942. Zdejší opevnění tvořily dvě linie. První z nich splývala s frontovou linií, druhá byla budována okolo 20 kilometrů v týlu mezi městy Medvežigorsk - Karelskaja Meselga, kde se z větší části opírala o řeku Oster. Zdejší opevnění oproti ostatním vyniká velmi silně vyzbrojenými objekty a rozsáhlým podzemním systémem. Silné opevnění se nachází především jižně od města Medvežigorsk, kde bylo umístěné ve značné hloubce na dominantních výšinách.  Velmi dobře bylo využito členitého skalnatého terénu, do kterého byla vestavěna většina objektů. Celkem zde mělo být vybudováno okolo šedesáti železobetonových objektů. Malá část z nich se patrně nacházela v polovině roku 1944 v různých fázích výstavby. Velká část z nich se navíc dodnes dochovala v relativně dobrém stavu.

 

Dělostřelecký objekt na Maselské šíji

Dělostřelecký objekt maskovaný vrstvou kamenů s kořistním ruským kanónem ráže 76 mm L-17 a s kopulí pro těžký kulomet na Maselské šiji jižně od Karhumäki (Medvežigorsku - Медвежьегорск ) Stav v záři 1942. Zdroj: SA-Kuva

Největší zdejší atrakcí jsou dva dělostřelecké sruby pro kořistní ruské kanóny L-17 a především jejich dobrá dostupnost - nacházejí se na výrazném vrchu na předměstí Medvežigorsku. Objekty byly zapuštěny do skalnatého terénu, jejich stěna byla z maskovacích důvodů obložena pomocí kamenných bloků. Přímo ze střelecké místnosti se pomocí skob vstupovalo do kopule pro těžký kulomet, která byla z větší části zabetonována ve stěně. K dispozici byla ubikace pro posádku a napojení na zákopový systém.

Dále na sever bylo budováno především polní opevnění. Výjimku by snad mohlo tvořit okolí města Rukajärvi (Rugozero/Ругозеро). K tomuto prostoru je v archivech k nalezení několik fotografií interiérů bojových objektů (ubikace, kopule TK). Nelze z nich však jednoznačně určit, zda se náhodou nejedná až o týlové postavení vybudované v rámci Salpa linie v prostoru Lieksa - Kuhmo. Některé prameny hovoří o dvou vybudovaných železobetonových objektech.

 

 

HOME  ]