[  Výstavba  ] [  Výzbroj  ] [  Typologie  ] [  Odkazy  ]
 

TYPOLOGIE

 

Výstavbu finského opevnění lze rozdělit do tří fází. V první z nich byly na počátku 20. let stavěny jednoduché kulometné objekty pro přímou palbu a později v omezeném měřítku také objekty pro boční palby těžkých kulometů a kanónu a již pouze v ojedinělých případek také objektů pro přímou palbu těžkých kulometů. Tato výstavba byla výsadou výhradně Mannerheimovy linie a dvou týlových linií. Již v této době pomalu nastupuje druhá fáze, která se naplno rozvinula v průběhu budování Harparskogské a Salpa linie. Tam kde nebylo možné ukrýt kombinované objekty do skalních masivů byly budovány typizované objekty pro boční palbu těžkého kulometu nebo těžkého kulometu a protitankového kanónu. Linie byla doplňována poměrně komfortními železobetonovými pasivními objekty. Třetí fáze je spojena s výstavbou opevnění v průběhu Pokračovací války, kdy byly vybudovány tisíce malých objektů. Tato koncepce výstavby je někdy označována jako "Fortifikační prach". Budovány byly především malé pasivní objekty. I v tomto období lze nalézt výjimky, kdy byly budovány poměrně velké kavernové objekty.

 

Objekty pro přímou palbu

Na začátku 20. let byly budovány jednoduché betonové objekty pro těžký kulomet. Ten byl umístěn ve střílně pod betonem. Kromě střelecké místnosti se zde nacházel pouze výklenek pro lůžka. Vchod nebyl nijak více chráněn. Postupně byly tyto objekty přestavovány buď na pasivní úkryty, nebo na ubikace, ke kterým byl přistavěn objekt pro boční palbu.

Druhá varianta objektů pro přímou palbu, budovaná v pozdějších letech, měla těžké kulomety umístěné v pancéřových kasematách o síle 32 centimetrů. U některých z nich byla pancéřová kromě čelní stěny také stropnice. Pomocí chodeb umístěných ve hloubce cca 3 metrů docházelo k propojování několika takových objektů do větších celků (např. objekt Lä4).

 

Objekty pro boční palbu

Již záhy začaly být budovány především objekty pro boční palbu hlavních zbraní. Výraznou podobnost zde lze najít s francouzskými kasematami Bourges budovanými v rámci systému Séré de Riviéres. Zrcadlovým otočením byla získána podoba oboustranných objektů, které často disponovaly dělostřeleckou výzbrojí kanonů ráže 57 nebo 75mm. Již zde byl k dispozici pancéřový pozorovací zvon, jehož odolnost v průběhu následujících let postupně stoupala. Stále se jednalo o poměrně jednoduché stavby, které disponovaly kromě střeleckých místností pouze ubytovacími kapacitami.

V rámci výstavby největších pevnůstek na Mannerheimově linii byly budovány poměrně velké objekty, které dohromady slučovaly obvykle dva objekty pro boční palbu a pasivní úkryt vybavený pancéřovou pozorovací kopulí. Spojovací chodby byly navíc vybaveny lůžky pro pěchotu působící v zákopech v okolí. Až na konci 30. let se začaly objevovat střílny na ochranu vchodu a zápolí. V interiérech byla instalována ventilace vzduchu. Ve střeleckých místnostech se posádky připojovaly k rozvodu pomocí plynové masky s hadicí. Vždy se jednalo o jednopatrové stavby. Komfortně bylo řešeno také vybavení objektů s pancéřovými kasematami pro boční palbu.

Střílny pro těžký kulomet a protitankový kanón jednoho z objektů Harparskogské linie v okolí obce Skogby, září 1941.  Zdroj: SA-Kuva

Zlom přišel v roce 1940. Na nových opevněních byly tam kde to přírodní podmínky umožňovaly budovány kavernové objekty s kombinovaným účelem (úkryt, bojový objekt, pozorovatelna). Tam kde to nebylo možné, byly stavěny s drobnými obměnami dvě varianty objektů pro boční palbu.

První z nich byla určena pro palbu těžkého kulometu. Vedle v betonu tvarované střílny se nacházel pozorovací průzor. Před pozorováním a palbou z předpolí byly oba otvory chráněny pomocí ochranného křídla v kombinaci se zemním náspem. Na stropnici byl navíc často osazen pancéřový pozorovací zvon. Zalomenou chodbou se vstupovalo do předsíně, kde se nacházel nouzový východ a střílna na ochranu týla objektu. Dále se nacházel vstup do střelecké místnosti, pod pozorovací zvon a do ubikací, které byly tvořeny dvěma místnostmi. V jedné z nich se nacházela studna, nádrž na vodu a kamna kombinovaná se sporákem.

V případě objektu pro palbu PTK a TK byla podoba obdobná, přičemž zde byly dvě střelecké místnosti. Těžký kulomet byl umístěn blíže čelní stěně, zatímco protitankový kanón se nacházel více v týlu. K dispozici nebyl nouzový východ.

V průběhu Pokračovací války byly stavěny poměrně malé objekty, které se skládaly z jednoduchého vchodu, malé ubikace a vstupu do střelecké místnosti. Ta byla tvořena buď pancéřovou kopulí pro těžký kulomet, nebo střílnou pod betonem osazenou pancéřovou deskou, masivní střílnou, nebo tvarovanou z betonu. v ojedinělých případech byly do jednoho objektu do protilehlých rohů osazovány dvě kopule pro TK.

 

Dělostřelecké objekty

Již na Mannerheimově linii byly budovány objekty pro boční palbu dělostřelectva. Obvykle byly vyzbrojeny velmi zastaralými kanóny, které pocházely z výzbroje ruského námořnictva. Dělostřelecké sruby byly stavěny často jako oboustranné. Kromě samotných střeleckých místností a ubikací disponovaly také pozorovacím zvonem. Střílny byly tvarované z prostého betonu. V pozdějších letech v rámci Salpa a Harparskogské linie sice byly plánovány objekty s dělostřeleckou výzbrojí, k jejich realizaci však nedošlo.

Situace se změnila až v průběhu Pokračovací války, kdy byl ukořistěn větší počet ruských pevnostních kanónů ráže 76mm. Pro ně byly budovány na nových liniích nové typy dělostřeleckých objektů. Na místech, kde to bylo alespoň trochu možné, se umisťovaly do kavernových objektů, nebo byly alespoň vestavěny do skal povrchovým způsobem. Ve střelecké místnosti se nacházel průlez do kopule pro těžký kulomet, která patrně sloužila zároveň také jako pozorovatelna.

Dělostřelecká baterie na ostrově Ristisaari, září 1944.  Zdroj: SA-Kuva

O samostatných dělostřeleckých srubech není příliš informací. Zachovalo se pouze několik málo nekvalitních fotografií jednoho objektu vyzbrojeného jedním kanónem L-17 a pancéřovou kopulí pro těžký kulomet, který byl vybudován v prostoru styku VT a VKT linie na severním křídle.

V týlu pevnostních linií se nacházely dělostřelecké baterie, ve kterých byla hlavní výzbroj - opět především kořistní kanóny ruského původu, umisťována do kruhových otevřených palebných postavení, která byla zapuštěna pod úroveň terénu. Tyto stavby se velmi podobaly objektům budovaným v rámci pobřežní obrany. "Pobřežní obrana" se týkala také Ladožského a Oněžského jezera.

 

Pasivní úkryty

Ve velkém počtu byly budovány pasivní úkryty. Na Mannerheimově linii šlo v některých případech o poměrně velké stavby, které disponovaly také střílnou na ochranu vchodu. V pozdějším období se jednalo o typizované stavby, které kromě předsíně a vstupu pod pozorovací zvon (pokud byl instalován) disponovaly pouze dvěma ubikacemi a kamny, studnou a zásobníkem na vodu. Určeny byly pro 20 mužů.

V letech 1941 - 1944 se nejčastěji jednalo o dva typy malých staveb s klenutým stropem, který zvyšoval odolnost objektů s místem pro maximálně 10 vojáků, a zároveň neměly takové nároky na spotřebu armatury. Vybudováno jich bylo patrně několik tisíc kusů. Na Salpa linii na ně lze narazit například na předsunutých postaveních v okolí Virolahti. Postupem času jimi byla na nejohroženějších místech zesilována také hlavní linie. Tyto stavby se přímo napojovaly na zákopový systém. Uvnitř se nacházela pouze kamna a dřevěné postele. Jejich výhodou byla především rychlost výstavby, a to díky použití forem, ve kterých docházelo k jejich betonáži. Nacházely se těsně pod úrovní terénu.

Úkryt pro 8-9 vojáků č. 4027 ve stavu těsně po betonáži v prostoru obce Vammelsuu (Serovo), VT-linie, květen 1944.  Zdroj: SA-Kuva

Menší varianty kulovitého bylo pouze na Salpa linii postaveno celkem 244 kusů, na ostatních liniích stovky dalších. Úkryt byl určen pro 8-9 vojáků.

 

Kavernové objekty

Na místech s vhodnými geologickými podmínkami byly budovány v relativně hojném počtu velké podzemní úkryty pro pěchotu, nebo objekty s kombinovaným účelem. Jednalo se především o stavby z let 1941-1944 budované na Harpaskogské a Salpa linii a na Maselské šíji. Hlavním účelem bylo poskytnout dostatečné ubytovací kapacity vojákům obsazujícím polní opevnění v okolí. Přidruženými funkcemi byly pozorovatelny (obvykle s pozorovacím zvonem) a postavení pro palbu těžkého kulometu nebo protitankového kanónu. Střílny mohly být umístěny v objektu vytesaném do skalních stěn, nebo byly pro tento účel vybudovány železobetonové objekty různých konstrukcí, včetně dvoupatrových staveb, ve kterých se nacházely střílny hlavních zbraní nad sebou. Vždy se jednalo o individuální řešení přizpůsobené lokálním podmínkám a určení objektů.

Pozorovatelny

Na starších liniích byly budovány pozorovatelny obvykle jako součást větších kavernových úkrytů, případně jako součást dělostřeleckých bateriích. V letech 1942-1944 však byly budovány také malé samostatné pozorovatelny, obvykle vybavené periskopem.

 

Polní opevnění

Kromě železobetonových objektů byly vybudovány ze dřeva a kamene také tisíce dalším pevnůstek jako součást polního opevnění. Dodnes se jich vlivem klimatických podmínek příliš nedochovalo. Některé úseky polního opevnění jsou rekonstruovány na území Finska na Salpa linii.

 

Salpa linie - Typologie objektů

Níže uvedená typologie objektů vychází z průzkumu tohoto opevnění, který se uskutečnil v roce 2017. Zde uvedená typologie vychází výhradně z navštívených objektů. Popsány tak nejsou některé typy staveb budované především na předsunutých postaveních v roce 1944 - jednalo se především o různé varianty pasivních úkrytů a pozorovatelen.

V rámci hlavní obranné linie byly budovány především různé verze pasivních úkrytů, kavernových objektů a typizovaných objektů pro boční palby, které však umožňovaly různé modifikace.

Objekty pro boční palbu

Typizované objekty pro boční palby byly budovány ve dvou základních variantách. První z nich byla určena pro palbu těžkého kulometu. Vedle v betonu tvarované střílny se nacházel pozorovací průzor. Před pozorováním a palbou z předpolí byly oba otvory chráněny pomocí ochranného křídla v kombinaci se zemním náspem. Na stropnici byl navíc často osazen pancéřový pozorovací zvon. Zalomenou chodbou se vstupovalo do předsíně, kde se nacházel nouzový východ a střílna na ochranu týla objektu. Dále se nacházel vstup do střelecké místnosti, pod pozorovací zvon a do ubikací, které byly tvořeny dvěma místnostmi. V jedné z nich se nacházela studna, nádrž na vodu a kamna kombinovaná se sporákem. Tento typ je možné nalézt v různých modifikacích lišících se počtem a uspořádáním místností. V některých nebyl k dispozici nouzový východ. To samé platilo také o střílně na ochranu vchodu. Vstupní chodba mohla zároveň sloužit jako úkryt protitankového kanónu, pro který byly v okolí v rámci polního opevnění obvykle připraveny dvě postavení. Existují varianty bez pozorovacího zvonu, stejně jako verze, kdy je pozorovací zvon nahrazen kopulí pro těžký kulomet. Pouze v jednom nalezené případě byl nad střílnou vybudován mohutný krakorec. Ve většině objektů byl k dispozici také granátový skluz na ochranu vchodu.

V případě objektu pro palbu PTK a TK byla podoba obdobná, přičemž zde byly dvě střelecké místnosti. Těžký kulomet byl umístěn blíže čelní stěně, zatímco protitankový kanón se nacházel více v týlu. Také v tomto případě mohla být do stropnice umístěna kopule pro těžký kulomet, který působil svojí palbou ve stejném směru jako zbraně pod betonem, případně do směru opačného.

Obě popsané verze existovaly také ve variantě oboustranných objektů. Velmi často byly budovány především na poloostrovech, ze kterých v obou směrech postřelovaly plochy jezera. Varianta oboustranného objektu pro dva těžké kulomety disponovala obvykle oddělenými vchody, které ústily do vstupní chodby, která často sloužila zároveň jako úkryt pro protitankový kanón. V případě objektu s výzbrojí PTK a TK mohl do opačného směru působit svojí palbou těžký kulomet umístěný v pancéřové kopuli, případně se jednalo v podstatě o zdvojený objekt který disponoval dvěma oddělenými vchody ústícími přímo do zákopového systému.

Oboustranné objekty byly budovány také ve variantě, kdy hlavní výzbroj dvou těžkých kulometů byla umístěna v pancéřových kopulích. Vstupovalo se do nich z chodby, která současně sloužila jako úkryt PTK. Každá kopule, stejně jako obytná část, disponovala vlastním vchodem osazeným pancéřovými dveřmi se střílnou na ochranu vchodu.

Malé kulometné objekty

Malé kulometné objekty se na Salpa linii vyskytují ve dvou základních podobách. První z nich byly obvykle umisťovány do skalnatého podloží a disponovaly pouze jedinou místností, ve které byl umístěn těžký kulomet ve střílně pod betonem. Případně byl ve vstupní chodbě navíc umístěn průlez do pozorovacího zvonu. Tyto objekty byly většinou budovaná v kombinaci s nedalekým pasivním úkrytem a navzájem byly spojeny ve skále vylámaným zákopovým systémem, často o poměrně značné hloubce.

Druhou variantou byly miniaturní a velmi dobře maskované betonové objekty napojené na zákopový systém, ve kterých byl umístěn těžký kulomet v pancéřové kopuli určený k boční palbě. Většina těchto objektů je v současnosti zatopena, případně nepřístupná.

Kavernové objekty

Velká část kavernových objektů nebyla nikdy stavebně dokončena. Nalézt je možné celou řadu variant:

  • jednoduché pasivní úkryty se dvěma vchody

  • rozlehlé třívchodové úkryty s kapacitou až několik stovek vojáků

  • úkryty, které měly k dispozici pozorovací zvon přístupný vertikální šachtou

  • kombinace úkrytu a bojového objektu pro TK, často také s pozorovacím zvonem

  • kombinace úkrytu a jednoho, případně dvou bojových objektů pro TK a PTK. Hlavní výzbroj byla umístěna buď ve dvou samostatných objektech (na stejné úrovni vedle sebe, nebo nad sebou) nebo v jednom masivním objektu ve dvou patrech nad sebou. K dispozici byl vždy pozorovací zvon.

Pasivní úkryty

Podél celé linie byl vybudován velký počet pasivních úkrytů. Pokud to bylo alespoň trochu možné, byly budovány ve výkopech pod úrovní terénu v několika velikostech. K dispozici byl většinou pozorovací zvon, ojediněle také kopule pro periskop. Často byly budovány v kombinaci s úkrytem pro protitankový kanón. V závislosti na hloubce, v jaké byl úkryt vybudován byl přístupný buď přímo ze zákopového systému, případně k němu bylo nutné vybudovat ještě dodatečné schodiště. Menší úkryty byly často budovány v blízkosti malých kulometných objektů. Zcela ojediněle byla do stropnice místo pozorovacího zvonu osazena kopule pro těžký kulomet. Pro zesílení odolnosti byla stropnice dodatečně překrývána vrstvou žulových bloků.

Ve čtyřech kusech byly na Salpa linii vybudovány pasivní úkryty válcovitého tvaru se zahnutou vstupní chodbou. Jednalo se o stavbu z prefabrikátů umístěnou těsně pod úroveň okolního terénu.

V rámci reaktivace opevnění v roce 1944 bylo vybudováno cca 244 kulovitých pasivních úkrytů, které byly přístupné přímo ze zákopového systému. Jejich vybavení tvořila pouze masivní patrová postel a kamínka. Výhodou byla rychlost výstavby, a to především díky přenosným formám pro jejich odlévání. Výstavba se soustředila na předsunutá postavení v prostoru Virolahti, Miehikkälä a západně od Lappeenranty.

Dělostřelecké objekty

Typizované stavby pro dělostřelectvo byly patrně bez větších úprav převzaty z výstavby pobřežních baterií. Celé byly zapuštěné pod úroveň terénu. Vstupovalo se do nich ze zákopového systému jednoduchým vchodem se zahnutou chodbou znemožňující palbu přímo do nitra objektu. Po pravé straně kruhové stavby se nacházely ubikace a technické zázemí včetně komunikačního vybavení, vpravo se vstupovalo do skladů munice. Na centrálním pivotu byla umístěna hlavní zbraň, což umožňovalo vedení palby do všech směrů. Tyto objekty byly budovány obvykle po dvou, případně po čtyřech kusech.

Pozorovatelny

V rámci průzkumu Salpa linie bylo nalezeno pouze několik pasivních pozorovacích objektů. Obvykle se jedná o velmi malé stavby napojené na zákopový systém. Ve dvou případech se jednalo o pozorovatelnu s pancéřovou deskou, která byla umístěna na její stropnici. Otvor pro periskop byl zajištěn pomocí malých dvířek. Kromě prostoru pod deskou disponoval objekt pouze jednou menší místností, přičemž její stěny byly provedeny pouze ve hrubém výlomu. V jednom případě se jednalo o menší úkryt, vedle kterého bylo vybudované pozorovací stanoviště značně připomínající německé tobruky.

Tankové věže

V průběhu Zimní války získalo Finsko velké množství ruských tanků, které využilo pro potřeby zesílení Salpa linie. Jednalo se především o typovou řadu BT a tanky T-26. Zakopávány byly podél celé linie na výhodných místech. V některých případech byly opatřeny ochranou zídkou, případně byly zabetonovány za skalnaté ostrohy tak, aby bylo znemožněno jejich přímé postřelování ze strany nepřítele. Mohly tak fakticky působit pouze do bočních paleb. Naprostá většina těchto tanků se zachovala na svém místě dodnes, avšak s demontovanou hlavní výzbrojí.

Zesílené polní opevnění

Především v odlehlejších prostorech Salpa linie s minimem komunikací byly budovány místo železobetonových objektů v některých případech dřevozemní objekty vybavené pancéřovou kopulí pro těžký kulomet. Patrně alespoň podkladové prstence pancířů byly vybetonovány. Odolnost samotných objektů byla zesilována překrytím hotových staveb žulovými kvádry. V některých přídech údajně docházelo k následnému zesílení také pomocí betonu. V současné době je možné nalézt v terénu pouze pancéřové kopule, samotné objekty mají zavalené vstupy, případně jsou zatopené, v jednom případě byl objekt ještě v druhé polovině června plný sněhu.

 

 

 

HOME  ]