[  Výstavba  ] [  Výzbroj  ] [  Typologie  ] [  Odkazy  ]
 

TYPOLOGIE

 

Výstavbu finského opevnění lze rozdělit do tří fází. V první z nich byly na počátku 20. let stavěny jednoduché kulometné objekty pro přímou palbu a později v omezeném měřítku také objekty pro boční palby těžkých kulometů a kanónu a již pouze v ojedinělých případek také objektů pro přímou palbu těžkých kulometů. Tato výstavba byla výsadou výhradně Mannerheimovy linie a dvou týlových linií. Již v této době pomalu nastupuje druhá fáze, která se naplno rozvinula v průběhu budování Harparskogské a Salpa linie. Tam kde nebylo možné ukrýt kombinované objekty do skalních masivů byly budovány typizované objekty pro boční palbu těžkého kulometu nebo těžkého kulometu a protitankového kanónu. Linie byla doplňována poměrně komfortními železobetonovými pasivními objekty. Třetí fáze je spojena s výstavbou opevnění v průběhu Pokračovací války, kdy byly vybudovány tisíce malých objektů. Tato koncepce výstavby je někdy označována jako "Fortifikační prach". Budovány byly především malé pasivní objekty. I v tomto období lze nalézt výjimky, kdy byly budovány poměrně velké kavernové objekty.

 

Objekty pro přímou palbu

Na začátku 20. let byly budovány jednoduché betonové objekty pro těžký kulomet. Ten byl umístěn ve střílně pod betonem. Kromě střelecké místnosti se zde nacházel pouze výklenek pro lůžka. Vchod nebyl nijak více chráněn. Postupně byly tyto objekty přestavovány buď na pasivní úkryty, nebo na ubikace, ke kterým byl přistavěn objekt pro boční palbu.

Druhá varianta objektů pro přímou palbu, budovaná v pozdějších letech, měla těžké kulomety umístěné v pancéřových kasematách o síle 32 centimetrů. U některých z nich byla pancéřová kromě čelní stěny také stropnice. Pomocí chodeb umístěných ve hloubce cca 3 metrů docházelo k propojování několika takových objektů do větších celků (např. objekt Lä4).

 

Objekty pro boční palbu

Již záhy začaly být budovány především objekty pro boční palbu hlavních zbraní. Výraznou podobnost zde lze najít s francouzskými kasematami Bourges budovanými v rámci systému Séré de Riviéres. Zrcadlovým otočením byla získána podoba oboustranných objektů, které často disponovaly dělostřeleckou výzbrojí kanonů ráže 57 nebo 75mm. Již zde byl k dispozici pancéřový pozorovací zvon, jehož odolnost v průběhu následujících let postupně stoupala. Stále se jednalo o poměrně jednoduché stavby, které disponovaly kromě střeleckých místností pouze ubytovacími kapacitami.

V rámci výstavby největších pevnůstek na Mannerheimově linii byly budovány poměrně velké objekty, které dohromady slučovaly obvykle dva objekty pro boční palbu a pasivní úkryt vybavený pancéřovou pozorovací kopulí. Spojovací chodby byly navíc vybaveny lůžky pro pěchotu působící v zákopech v okolí. Až na konci 30. let se začaly objevovat střílny na ochranu vchodu a zápolí. V interiérech byla instalována ventilace vzduchu. Ve střeleckých místnostech se posádky připojovaly k rozvodu pomocí plynové masky s hadicí. Vždy se jednalo o jednopatrové stavby. Komfortně bylo řešeno také vybavení objektů s pancéřovými kasematami pro boční palbu.

Střílny pro těžký kulomet a protitankový kanón jednoho z objektů Harparskogské linie v okolí obce Skogby, září 1941.  Zdroj: SA-Kuva

Zlom přišel v roce 1940. Na nových opevněních byly tam kde to přírodní podmínky umožňovaly budovány kavernové objekty s kombinovaným účelem (úkryt, bojový objekt, pozorovatelna). Tam kde to nebylo možné, byly stavěny s drobnými obměnami dvě varianty objektů pro boční palbu.

První z nich byla určena pro palbu těžkého kulometu. Vedle v betonu tvarované střílny se nacházel pozorovací průzor. Před pozorováním a palbou z předpolí byly oba otvory chráněny pomocí ochranného křídla v kombinaci se zemním náspem. Na stropnici byl navíc často osazen pancéřový pozorovací zvon. Zalomenou chodbou se vstupovalo do předsíně, kde se nacházel nouzový východ a střílna na ochranu týla objektu. Dále se nacházel vstup do střelecké místnosti, pod pozorovací zvon a do ubikací, které byly tvořeny dvěma místnostmi. V jedné z nich se nacházela studna, nádrž na vodu a kamna kombinovaná se sporákem.

V případě objektu pro palbu PTK a TK byla podoba obdobná, přičemž zde byly dvě střelecké místnosti. Těžký kulomet byl umístěn blíže čelní stěně, zatímco protitankový kanón se nacházel více v týlu. K dispozici nebyl nouzový východ.

V průběhu Pokračovací války byly stavěny poměrně malé objekty, které se skládaly z jednoduchého vchodu, malé ubikace a vstupu do střelecké místnosti. Ta byla tvořena buď pancéřovou kopulí pro těžký kulomet, nebo střílnou pod betonem osazenou pancéřovou deskou, masivní střílnou, nebo tvarovanou z betonu. v ojedinělých případech byly do jednoho objektu do protilehlých rohů osazovány dvě kopule pro TK.

 

Dělostřelecké objekty

Již na Mannerheimově linii byly budovány objekty pro boční palbu dělostřelectva. Obvykle byly vyzbrojeny velmi zastaralými kanóny, které pocházely z výzbroje ruského námořnictva. Dělostřelecké sruby byly stavěny často jako oboustranné. Kromě samotných střeleckých místností a ubikací disponovaly také pozorovacím zvonem. Střílny byly tvarované z prostého betonu. V pozdějších letech v rámci Salpa a Harparskogské linie sice byly plánovány objekty s dělostřeleckou výzbrojí, k jejich realizaci však nedošlo.

Situace se změnila až v průběhu Pokračovací války, kdy byl ukořistěn větší počet ruských pevnostních kanónů ráže 76mm. Pro ně byly budovány na nových liniích nové typy dělostřeleckých objektů. Na místech, kde to bylo alespoň trochu možné, se umisťovaly do kavernových objektů, nebo byly alespoň vestavěny do skal povrchovým způsobem. Ve střelecké místnosti se nacházel průlez do kopule pro těžký kulomet, která patrně sloužila zároveň také jako pozorovatelna.

Dělostřelecká baterie na ostrově Ristisaari, září 1944.  Zdroj: SA-Kuva

O samostatných dělostřeleckých srubech není příliš informací. Zachovalo se pouze několik málo nekvalitních fotografií jednoho objektu vyzbrojeného jedním kanónem L-17 a pancéřovou kopulí pro těžký kulomet, který byl vybudován v prostoru styku VT a VKT linie na severním křídle.

V týlu pevnostních linií se nacházely dělostřelecké baterie, ve kterých byla hlavní výzbroj - opět především kořistní kanóny ruského původu, umisťována do kruhových otevřených palebných postavení, která byla zapuštěna pod úroveň terénu. Tyto stavby se velmi podobaly objektům budovaným v rámci pobřežní obrany. "Pobřežní obrana" se týkala také Ladožského a Oněžského jezera.

 

Pasivní úkryty

Ve velkém počtu byly budovány pasivní úkryty. Na Mannerheimově linii šlo v některých případech o poměrně velké stavby, které disponovaly také střílnou na ochranu vchodu. V pozdějším období se jednalo o typizované stavby, které kromě předsíně a vstupu pod pozorovací zvon (pokud byl instalován) disponovaly pouze dvěma ubikacemi a kamny, studnou a zásobníkem na vodu. Určeny byly pro 20 mužů.

V letech 1941 - 1944 se nejčastěji jednalo o dva typy malých staveb s klenutým stropem, který zvyšoval odolnost objektů s místem pro maximálně 10 vojáků, a zároveň neměly takové nároky na spotřebu armatury. Vybudováno jich bylo patrně několik tisíc kusů. Na Salpa linii na ně lze narazit například na předsunutých postaveních v okolí Virolahti. Postupem času jimi byla na nejohroženějších místech zesilována také hlavní linie. Tyto stavby se přímo napojovaly na zákopový systém. Uvnitř se nacházela pouze kamna a dřevěné postele. Jejich výhodou byla především rychlost výstavby, a to díky použití forem, ve kterých docházelo k jejich betonáži. Nacházely se těsně pod úrovní terénu.

Úkryt pro 8-9 vojáků č. 4027 ve stavu těsně po betonáži v prostoru obce Vammelsuu (Serovo), VT-linie, květen 1944.  Zdroj: SA-Kuva

Menší varianty kulovitého bylo pouze na Salpa linii postaveno celkem 244 kusů, na ostatních liniích stovky dalších. Úkryt byl určen pro 8-9 vojáků.

 

Kavernové objekty

Na místech s vhodnými geologickými podmínkami byly budovány v relativně hojném počtu velké podzemní úkryty pro pěchotu, nebo objekty s kombinovaným účelem. Jednalo se především o stavby z let 1941-1944 budované na Harpaskogské a Salpa linii a na Maselské šíji. Hlavním účelem bylo poskytnout dostatečné ubytovací kapacity vojákům obsazujícím polní opevnění v okolí. Přidruženými funkcemi byly pozorovatelny (obvykle s pozorovacím zvonem) a postavení pro palbu těžkého kulometu nebo protitankového kanónu. Střílny mohly být umístěny v objektu vytesaném do skalních stěn, nebo byly pro tento účel vybudovány železobetonové objekty různých konstrukcí, včetně dvoupatrových staveb, ve kterých se nacházely střílny hlavních zbraní nad sebou. Vždy se jednalo o individuální řešení přizpůsobené lokálním podmínkám a určení objektů.

Pozorovatelny

Na starších liniích byly budovány pozorovatelny obvykle jako součást větších kavernových úkrytů, případně jako součást dělostřeleckých bateriích. V letech 1942-1944 však byly budovány také malé samostatné pozorovatelny, obvykle vybavené periskopem.

 

Polní opevnění

Kromě železobetonových objektů byly vybudovány ze dřeva a kamene také tisíce dalším pevnůstek jako součást polního opevnění. Dodnes se jich vlivem klimatických podmínek příliš nedochovalo. Některé úseky polního opevnění jsou rekonstruovány na území Finska na Salpa linii.

 

 

HOME  ]