[  Výstavba  ] [  Výzbroj  ] [  Typologie  ] [  Odkazy  ]
 

Ostrov Örö

 


Jednou z nejzajímavějších lokalit, kterou je možné z hlediska pevnostní výstavby ve Finsku navštívit, je ostrov Örö, který byl veřejnosti zpřístupněn v roce 2015. Jeho bohatá vojenská historie se začala psát na počátku 20. století. V té době bylo Finsko součástí Ruského impéria, které započalo po ztrátě baltského loďstva v bitvě u Cušimy horečně rozšiřovat pobřežní obranu na přístupech k Petrohradu. V souvislosti s výstavbou tzv. Mořské pevnosti Imperátora Petra Velikého byl do obranných plánů zahrnut také ostrov Örö, který se nachází přibližně 40 kilometrů od poloostrova Hanko.

Na jižním cípu ostrova byla vybudována baterie pro kanóny Canet 152/45C a na severní pro kanóny ráže 120mm. Nejdůležitějším prvkem obrany však byla výstavba dvou objektů pro čtyři kanóny 305/52 Obuchov (licence Schneider-Canet) na vysoké lafetě. Po vzniku Finska zde započal výcvik nově zorganizovaných pobřežních dělostřeleckých jednotek se sídlem v Turku v roce 1921. Ve dvacátých letech se hlavní pozornost soustředila na baterie menších ráží. Od začátku 30 let byla do provozu uvedena také baterie kanónů ráže 305mm.

V poválečném období byl ostrov využíván především pro cvičné účely. O jeho důležitosti však svědčí výstavba dalšího opevnění. Nejprve sem byla v 60. letech umístěna nová baterie kanónů 152/50T, v 70. letech bylo budováno především opevnění proti nepřátelskému výsadku (námořnímu i vzdušnému a nakonec v letech osmdesátých sem byla umístěna moderní baterie kanónů 130/53 TK (3 kusy) a opevněny byly pláže na západní straně ostrova. V souvislosti s výstavbou moderních objektů byly postupně vyřazovány původní ruské baterie. O opuštění zdejšího opevnění bylo rozhodnuto v roce 2005 a k jeho faktickému zpřístupnění veřejnosti došlo o 10 let později.

 

 

 


Baterie kanónů ráže 305mm


Výstavba objektů a osazování hlavní výzbroje trvalo po celou 1. světovou války. Do bojeschopného stavu se baterii podařilo uvést v roce 1916. Osazeny zde byly poměrně výkonné kanóny ráže 305mm (12 palců – 304,8mm) licenčně produkované v Obuchovských závodech. Licence pocházela z francouzské zbrojovky Schneider-Canet. Do výzbroje byly zařazeny pod označením Model 1907, jejich dodávky započaly v roce 1908. Námořnictvo přebíralo hlavně s označením MA, pro pobřežní obranu byly určeny hlavně s označením SA, které se lišily v drobných detailech. Samotné hlaveň o délce 52 ráží vážila cca 50 tun, váha celého kompletu na vysoké lafetě je udávána mezi 120 – 150t. První dodávky zbraní směřovaly do baterie Krasnaja Gorka a na poloostrov Ino. V rámci výstavby Mořské pevnosti Imperátora Petra Velikého směřovaly například na ostrovy Hiiumaa nebo Saaremaa.

 Varianta na vysokých lafetách byla nejjednodušším umístěním těchto kanónů. Lafeta se otáčela na středovém pivotu, měla celkovou výšku cca 7 metrů. Prostor okolo uzávěru hlavně, kde operovala obsluha, byl dodatečně oplechován, což poskytovalo dostatečnou ochranu proti povětrnostním podmínkám. Do konce války se nepodařilo zprovoznit elektrické ovládání, což značně snižovalo rychlost palby a manipulace s kanóny. Teoretická kadence činila jeden výstřel za minutu, praktická jeden za 2 minuty. K dispozici byly 4 typy munice, od kterých se odvíjel také jejich maximální dostřel. Původně se pohyboval okolo 30 kilometrů, po renovaci na začátku 30. let stoupl na 36 kilometrů. Kanóny byly umístěny za betonovou předprsní, která současně sloužila jako pohotovostní úkryt posádky a příruční sklad munice. Tento kanón byl osazován na území Finska do pobřežních baterií v dalších dvou variantách – v jednodělové a dvoudělové verzi. V ruské pobřežní obraně byl tento typ zbraně používán do 90. let, vyzbrojeny s ní byly baterie v okolí Vladivostoku nebo Sevastopolu.

Poslední ruský personál opustil ostrov v únoru 1918 a k obsazení opuštěných baterií nově vytvořenou finskou armádou došlo o tři měsíce později. Teprve na konci 20. let došlo k aktivaci těžkého dělostřelectva, přičemž dva kusy kanónu 305/52 byly vzhledem k poloze ostrova demontovány a odeslány na více exponovaný ostrov Ristiniemi (dnes na území Ruska). Zbylé dva kusy prošly rekonstrukcí, v rámci které došlo k jejich elektrifikaci, kruhovému obetonování, obložení žulovými kvádry a překrytí stropnice betonem (otáčela se společně s kanónem), čímž byla zesílena odolnost proti nepřátelské palbě. Odolnost samotné věže však byla stále velmi malá.

Interiér věže 305/52 - Örö 2017

 

 Význam ostrova stoupnul v souvislosti s pronájmem poloostrova Hanko Rusku po prohrané Zimní válce, kdy došlo k zahrnutí zdejšího opevnění do obranných postavení proti této ruské vojenské základně. S tím souvisela také zvýšená vojenská aktivita, kdy se zdejší kanóny aktivně zapojovaly do námořních přestřelek. Napětí zde kulminovalo v roce 1941, kdy byla napadena předsunutá postavení a dělostřelecká pozorovatelna u majáku na ostrově Bengtskär. Po ústupu ruských jednotek z poloostrova Hanko se do zdejšího prostoru již válka nevrátila. Poslední střelby zde probíhaly až v roce 1971.

Dodnes se zde zachovaly oba modernizované kanóny, které prošly rekonstrukcí naposledy před cca 15 lety a náhradní hlavně, přičemž všechny nesou označení MA (hlavně pro námořnictvo, vzhledem k použití v pobřežní obraně by měly mít označení SA). Poslední ostré střelby se zde konaly v roce 1971. Jeden z kanónů je přístupný v rámci organizovaných prohlídek. Navštívit lze pouze samotný kanón, zbytek objektu je nadále používán finskou armádou, která sem umístila technické zázemí kanónu 130/53 TK. V nedaleko umístěných kasárenských budovách se dnes nachází výstavní expozice a ubytování pro turisty.


Baterie Canet

Na jižním cípu ostrova byla na počátku 1. světové války vybudována otevřená baterie pro čtyři kanóny Canet 152/45C CR.. Kromě nich se zde nacházely také dva pohotovostní úkryty obsluhy a úkryt pro munici. Primárním stavebním materiálem byl kámen, doplněný prostým betonem, to je také důvodem, proč se dnes nacházejí pohotovostní úkryty v troskách. Hlouběji v týlu postavení se nacházela kasárna pro posádku a sklad munice. Po 1. světové válce sloužila baterie i nadále především pro cvičné účely, její konec přišel teprve v 60. letech v souvislosti s výstavbou nových objektů pro věže 152/50T, které byly rozmístěny na větším prostoru. Jeden z objektů byl umístěn před původní baterii, kde byl zapuštěn do skalnatého podloží. Ochranná kopule se zde zachovala dodnes, samotný kanón byl však demontován. U přístupové cesty se nachází neosazená kopule pro těžký kulomet. Východně od baterie jsou v bezprostřední blízkosti k nalezení další menší objekty, všechny jsou však pečlivě uzavřené a pravděpodobně stále využívané armádou.


Baterie pro 120mm kanóny

V severní části ostrova byla vybudována před 1. světovou válkou baterie pro trojici kanónů ráže 120mm (pravděpodobně 120/50 Pattern 1905) a jeden protiletadlový kanón ráže 75mm/50 v otevřených palebních postaveních. K dispozici zde byly tři menší úkryty pro pohotovostní zásobu munice. Hlavním cílem bylo postřelování námořních cest západně od ostrova. V týlu bylo vybudováno několik budov pro obsluhu a skladování. Tato baterie byla po převzetí finskou armádou poměrně brzy opuštěna a k demontáži výzbroje došlo již ve 20. letech.


Pomocná infrastruktura

Již za dob Ruského impéria byla na ostrově v souvislosti s výstavbou pobřežních baterií vybudována veškerá potřebná infrastruktura. Jednalo se především o dva přístavy, loděnici pro opravy menších lodí, kasárenské objekty, zásobník vody apod. Pro potřeby transportu těžkého dělostřelectva a munice bylo dále nutné vybudovat zhruba 6 kilometrů dlážděných silnic a souběžně z ní také úzkorozchodnou železnici. Zatímco silnice se zde dochovaly dodnes, byla železnice rozebrána v 60. letech a dnes po ní nikde není ani památky.


Baterie 152/50T

Modernizované původní kanóny 152/45C produkované pod označením 152/50T finské výroby byly první poválečnou výzbrojí osazovanou do modernizovaných objektů (munice nebyla kompatibilní). Vzhledem k novým typům zbraní, zmiňován je především Napalm, byly tyto zbraně opatřeny otočnou kopulí, kterou však tvořily pláty o tloušťce 8mm, což zajišťovalo pouze minimální ochranu. Dostřel činil 25 kilometrů s kadencí 4-6 ran za minutu. Posádku tvořilo 13 mužů. Na ostrově byly instalovány 4 kanóny vždy v samostatných objektech. K dispozici byla vlastní věž řízení palby, která disponovala blízkou obranou, kterou zajišťovaly kulometné objekty z betonových prefabrikátů. Samotné dělostřelecké objekty byly pravděpodobně velmi podobné těm budovaným na Salpa linii před a v průběhu 2. světové války. Všechny čtyři zachovalé stavby jsou pečlivě uzavřené a nepřístupné. U jedné z nich, která se nachází na jižním cípu ostrova v prostoru původní baterie pro kanóny Canet, byl kanón demontován, v ostatních je na svém místě. Nejzajímavější objekt se nachází v blízkosti pláže na západě ostrova. Je mnohem větší, než ostatní. V interiéru se pravděpodobně nachází technické zázemí na stropnici nainstalovaného radaru. Vjezd do objektu je chráněn pomocí pancéřového štítu pocházejícího ještě z 2. světové války. Patrně dodatečně byl do jižní strany objektu vyražen otvor, do kterého byla osazena střílna pro těžký kulomet postřelující bočně nedalekou pláž. Střílna je ruského původu (NPS-3) a pochází pravděpodobně ze zabavených zásob z poloostrova Hanko.

Kanón 152/50T - Örö 2017


Minometné postavení

Do skalnatého pahorku uprostřed ostrova bylo vestavěno v 70. letech postavení pro dva minomety ráže 81 mm, jejichž cílem bylo ničení nepřátelských jednotek, kterým by se případně podařilo vylodit na ostrově, případně přistát na nedalekém volném prostranství, které původně sloužilo jako vojenské cvičiště a později jako přistávací plocha pro vrtulníky. Hlavní výzbroj tvořily dva minomety ráže 82mm ruského původu, pocházející z 2. světové války, které byly později nahrazeny modernější výzbrojí ráže 81mm Tampella. Pozorování zajišťovalo několik betonových stanovišť s průzory a na nejvyšším bodě umístěný pancéřový pozorovací zvon M1940. Blízká obrana byla řešena pomocí střílen tvarovaných z betonu, osazeny zde byly také dvě pancéřové kopule pro těžký kulomet.


Baterie 130/53 TK

Nejmodernější výzbroj finského těžkého pevnostního dělostřelectva představují věže 130/53 TK od společnosti Tampella, které nahradily kanóny 152/50T. Automatický kanón ráže 130mm byl schopen vypálit 3 rány za 20 sekund, minutová kadence činí 6 ran. Posádku tvoří 10 mužů. Maximální dostřel se speciální municí se pohybuje okolo 32 kilometrů. Vývoj této zbraně trval po celá 70. léta, v letech 1980-1983 probíhalo testování a první dodávka kompletních zbraní proběhla v roce 1984. Poslední kus byl instalován v roce 1990. Tyto zbraně jsou dodnes v aktivní službě.

Dva objekty pro tuto zbraň byly postaveny před původní ruské stavby pro kanóny ráže 305mm, přičemž byly tyto starší stavby částečně upraveny jako jejich zázemí. Třetí věž se nachází v samostatném objektu na pobřeží. V severní části ostrova se navíc nachází jeden poměrně zdařilý klamný objekt.


Protiletadlová obrana

Na jižním cípu ostrova se nachází tři postavení protivzdušné obrany, které byly postaveny v polovině 80. let v souvislosti s výstavbou moderní baterie pro kanóny ráže 130/53 TK. Jejich hlavní výzbroj tvořily protiletadlové kanóny ráže 23mm, které byly umístěné v otevřených palebných postaveních na betonových platformách. Jednalo se o dvouhlavňový automatický kanón vycházející z ruského vzoru ZU-23. Ve Finsku byly produkovány v několika vylepšených variantách například pod označením SAKO 23 mm/87 nebo 23 ItK 95. Ke každému kanónu náležel samostatný úkryt, který byl umístěn pod úrovní terénu v žulovém podloží, kromě spojovací chodby se zde nacházel samotný úkryt, který disponoval kromě postelí také kamny, a vstup do betonových palebních postavení pro ruční zbraně.


Obrana proti vylodění

Celé západní pobřeží ostrova bylo velmi vhodné pro případné nepřátelské vylodění. Naprostou většinu pobřeží zde tvoří pláže, které byly chráněny pomocí protitankových a protipěchotních zátarasů, jejichž torza jsou zde k nalezení dodnes, krom toho se zde nacházejí palebná postavení z betonových prefabrikátů a menší typizované objekty čtvercového půdorysu se střílnami. Dvojice navštívených objektů je napojena zákopovým systémem s pasivním úkrytem, který se nachází hlouběji v týlu. Těžiště obrany se nachází v severním cípu ostrova. Zde je možné navštívit záložní stanoviště řízení palby, spojené s úkrytem obsluhy protiletadlového kanónu ráže 23 mm. Oproti objektům vybudovaným na jihu ostrova byla zdejší postavení kanónu zapuštěna pod úroveň terénu a disponovala betonovou obezdívkou. Blízkou obranu zajišťovala kopule pro těžký kulomet. Dále severněji byl do skalnatého návrší vestavěn další pasivní úkryt se schodištěm do palebného postavení dalšího protiletadlového kanónu.

Na samotném severním cípu ostrova se nachází na výrazném skalnatém návrší poměrně silně vyzbrojený opěrný bod, který se skládá ze tří postavení protiletadlových kanónů ráže 23mm, dvou velkých pěchotních úkrytů, pozorovatelny a dvou postavení pro blízkou obranu. Komunikace mezi objekty byly vylámány do skály. Veškeré zdejší opevnění pochází z 80. let. Kanóny ráže 23 mm zde plnily nejen úlohu protiletecké obrany, ale bylo s nimi počítáno také pro palbu na plovoucí cíle a pro postřelování okolních pláží, z tohoto důvodu nebyly umístěny pouze v otevřených postaveních.

 

 

HOME  ]