[  Výstavba  ] [  Výzbroj  ] [  Typologie  ] [  Odkazy  ]
 

FINSKÁ OPEVNĚNÍ

 

Finsko v meziválečném období a především v průběhu samotné 2. světové války vybudovalo celou řadu obranných linií, které mistrně kombinovaly přírodní podmínky se vhodně umístěnými objekty zesíleného polního a permanentního opevnění. Samotná výstavba započala na Karelské šíji nedlouho po získání nezávislosti. Především vzhledem ke slabému hospodářství probíhala velmi pomalu. Na koncepci opevnění spolupracovala průběžně řada poradců především z Francie, Belgie a Německa. Základní forma permanentních objektů se však až nápadně podobá posledním typům pevnostních objektů, které budovalo Rusko v průběhu 1. světové války v rámci pevnostního prstence Helsinek (to samé platí také o podobě zesíleného polního opevnění). Řada důstojníků nově vzniklé finské armády bezpochyby prošla službou v armádě Ruského impéria.

Prvně budované obranné linie blokovaly přístupy k městu Vyborg na Karelské šíji. V průběhu 20. let probíhala výstavba pouze pozvolna, k jejímu zintenzivnění došlo až na konci 30. let, kdy se začaly stupňovat požadavky Sovětského svazu na postoupení území v Karélii a podél Finského zálivu, což by zlepšilo obranu jednoho z nejdůležitějších měst - Leningradu (Petrohrad, Sankt Petěrburg). Stupňující se nátlak přes cílené provokace vyústil v tzv. Zimní válku, ve které se Rudá armáda pokoušela celou zimu na přelomu let 1939 a 1940 prorazit houževnatou obranu opírající se o pás opěrných bodů tvořených železobetonovými objekty, které získaly pojmenování Mannerheimova linie. To se podařilo až s příchodem jara ze cenu jen těžko uvěřitelných ztrát. Právě jarní tání a zatopení rozsáhlých území v okolí Vyborgu nakonec zastavilo ruskou ofenzivu a došlo k podpisu mírové smlouvy (shodou okolností ve stejnou dobu stály finské jednotky těsně před totální porážkou). Postoupena SSSR byla rozsáhlá území v Karélii i některé poloostrovy a ostrovy ve Finském zálivu, včetně veškerých do té doby vybudovaných fortifikací.

V návaznosti na tyto události začala v roce 1940 intenzivní výstavba nových opevnění. Na nově vzniklých hranicích je budováno opevnění, které následně získá název Salpalinja (Salpa je v doslovném překladu "závora"). V souvislosti s postoupením strategicky významného poloostrova Hanko s vojenskou námořní základnou se rozbíhá výstavba opevnění také v tomto prostoru pod názvem Harparskog-linja (1940-1941). Stavba obranné linie je zde záhy ukončena v souvislosti s vyklizením poloostrova Rudou armádou.

Výstavba objektu pro těžký kulomet umístěný v pancéřové kopuli s pozorovacím průzorem na VK- linii v květnu 1944. Prostor Vammelsuu-Kivennapa.

Výstavba objektu pro těžký kulomet umístěný v pancéřové kopuli s pozorovacím průzorem na VT- linii v květnu 1944. Prostor Vammelsuu-Kivennapa. Zdroj: SA-Kuva

V souvislosti s porušováním mírové smlouvy z roku 1940 a dalšími požadavky na postoupení území vstoupilo Finsko za podpory Německa v červnu 1941 do tzv. Pokračovací války. Rychle získalo zpět ztracená území a zastavilo se ze strategických důvodů až na ruském území v prostrou východní Karélie, dále na severozápad mezi Ladožským a Oněžským jezerem zhruba na linii řeky Svir (částečně až za ní) a na severu předsunulo první linii obrany před města Medvežigorsk (Медвежьегорск) a Karelskaja Meselga (Карельская Масельга). Dále na sever probíhala fronta přibližně po čáře Rugosero (Ругозеро) - Kalevala (Калевала) - Kestenga (Кестеньга) - Alakurtti (Алакуртти). I přes naléhání německého spojence nepoustoupilo Finsko dále a nepřeťalo strategicky důležité komunikace na Murmaňsk a Archangelsk. V těchto pozicích byla fronta stabilizována a získané území bylo využito pro jednání o mírových podmínkách, které by zajistily obnovu hranic v původní podobě před rokem 1939.

Přímo na frontové linii bylo započato s budováním zesíleného polního opevnění - v některých zdrojích označovaného jako Pää Asema (na Karelské šíji). V jiných pramenech je celá frontová linie označována obecně jako Etulinja - "Přední linie". Hlavní výstavba však probíhala přibližně 6 - 10 kilometrů v týlu, kde byly v letech 1941 - 1944 vybudovány nové opevněné linie. V Karelské šíji se jednalo o tzv VT-linii (Vammelsuu–Taipale linja) a v týlu VKT-linii (Viipurin–Kuparsaaren–Taipaleen linja), která částečně kopírovala starší Mannerheimovu linii. Ještě dále v týlu i nadále probíhala s přerušením v letech 1941 - 1943 výstavba Salpa linie, která se zastavila až v září 1944. Výstavba probíhala také podél řeky Svir (Svirská linie, v týlu PSS-linie a U-linie) a silné opevnění bylo vybudováno i v prostoru Maselské šíje (Medvežigorsk - Karelskaja Meselga). Jistou výstavbu je možné identifikovat také dále na sever, patrně se však jednalo především o zesílené polní opevnění.

Útok Rudé armády přišel na začátku června 1944 s těžištěm bojů umístěným opět v prostoru Karelské šíje. Po necelém měsíci bojů byla proražena VT linie a postup se podařilo zastavit až za cenu velkých ztrát a s přispěním německých dodávek především protitankových zbraní až na linii VKT. Ztráty na ruské straně byly natolik velké, že se velení rozhodlo přesunout pozornost na frontu proti Německu, která se ve stejnou dobu zhroutila a nabízela se tak možnost hlubokého průlomu do nepřátelského vnitrozemí. Finsko v tuto dobu ještě stále mělo k dispozici linii VKT a především linii Sapla, která se v nejohroženějším směru na Helsinky skládala ze dvou linií předsunutého postavení, hlavní a týlové linie.

Mírová smlouva byla podepsána v září 1944 při podobě hranic z roku 1940. Navíc byl anektován poloostrov Porkkala (pronájem na 50 let, nakonec vráceno v roce 1956) nedaleko Helsinek a některé ostrovy ve Finském zálivu. Vzhledem k tomu se naprostá většina finského opevnění dnes nachází na území Ruska. Většina opevnění na Karelské šíji je v troskách. Především stovky objektů VT linie jsou zcela zničeny. Naopak relativně dobrá situace panuje na severněji položených opevněních v prostoru řeky Svir (zde je však problém s dostupností) a především mezi městy Medvežigorsk - Karelskaja Meselga kde se zachovala celá řada objektů s pancéřovými kopulemi pro pozorování, případně těžký kulomet a s kořistními pevnostními kanóny ruské výroby L-17, které byly získány v průběhu ofenzivy v roce 1941.

Na území Finska se tak dodnes nacházejí linie Salpa a Harparskog. Naprostá většina objektů se nachází ve velmi dobrém stavu. K dispozici je několik velmi zajímavých pevnostních muzeí. Krom toho se podél Finského zálivu nachází celé řada pobřežních dělostřeleckých baterií, částečně ruského původu. Velká část z nich je koncentrována do okolí hlavního města. Zde se nachází také ruský pevnostní prstenec intenzivně zesilovaný v průběhu 1. světové války, ve kterém je možné nalézt jistou analogii na později budovaná finská opevnění.

 

 

HOME  ]